Může mít křesťan démona?
3. Obsazení osobnosti: Zkušenost
(k prohlášení AOG)
Předchozí články
Úvodní slovo - Křesťan a démoni
II. Jakou roli hraje vyznání víry v uznání argumentů:
Zkušenost s obsazením křesťana démonem
III. K vyjádření Assemblies of God
III. 1. Nezdravý zájem o démonologii
III. 2. Dvě absurdity
III. 3. Obsazení osobnosti
Obsazení osobnosti
"Jiní říkají, že démon může obsadit křesťanovo tělo,
aniž by obsadil křesťanovu vnitřní osobnost. To je však v rozporu
s biblickým pohledem na tělo jako na chrám Ducha svatého. Také takový
názor jde proti biblickému pojetí jednoty těla, duše a ducha vzhledem
k plné zodpovědnosti každé lidské bytosti za sebe samotnou. Dělení lidské
osobnosti dle různých aspektů je pohanská představa. Jestliže démon vchází
kamkoliv do tvého těla nebo mysli, vchází do tebe!"
Líbí se mi ta poslední věta. To jestli je špatné rozdělovat nauku o duchu, duši a těle, nevím, ale vím, že hebrejská bible má na to rozhodně tři samostatné slovíčka (ruach, nefeš a basar). Ruach a nefeš se používají podobně ve smyslu, když je lidský duch zdeptán, je vlastně používáno slovo defeš. Když je ale řeč o Bohu, mluví se o ruach. Na druhou stranu, basar je sice maso a tělo, ale může být použito také k označení lidí, např. kol-basar dosl. znamená každé tělo neboli každý člověk. Když bychom řekli hebrejsky každé koleno poklekne a každé tělo se pokloní, tak je jasné, že je řeč o lidské osobnosti či duši. Ale překlad vždy záleží na širším kontextu. Někdy se věta nedá přeložit správně bez znalosti předchozího a následujícího textu. V řečtině pak používáme slovo pneuma pro ducha a pro tělo sóma nebo sarx, kde soma se používá spíš ve spojitosti s funkcí jednotlivých částí těla (tedy například koleno je část sóma). Duše se pak řekne psyché. Lukáš 12:19 například slovo duše používá pro osobnost člověka, ale v případě Sk 3:23 je řeč o člověku, dokonce o člověku, který má být ukamenován pro neposlušnost Zákona; a to je tedy odkaz na fyzické tělo.
Co říká bible
Toto téma je pro mě mimořádně zajímavé, protože následující věta vyjadřuje mé stanovisko:
"Mnoho křesťanů, kteří byli Bohem vysvobozeni -
uvolněni z problémů, věří, že byli osvobozeni z démonického obsazení.
Musíme však zkoumat bibli, abychom viděli, jestli jejich interpretace toho, co
prožili, je opravdu v souladu s tím, co bible učí.
Například
někteří říkají, že když bible mluví o duchu bázně (strachu), pak
vysvobození od strachu se musí dít vyhnáním zlého ducha - démona strachu."
K tomu strachu je třeba se vyjádřit, protože jistě existuje několik druhů strachu. Máme například zdravou Boží bázeň, tedy úctu k Bohu, která člověka motivuje k poslušnosti a následování Krista. To je zdravý strach, kterému není třeba vzdorovat. Pak jsou tu jiné formy strachu, které čelí každý člověk, například strach o přežití, strach z určitých situací, které jsou běžné a není třeba zde aplikovat vymítání. Můžeme se podívat do žalmů jak David řešil strach tohoto druhu, v případě pronásledování nebo odporu nepřátel a posměvačů, prostě vyléval svou duši před Hospodinem na modlitbách, svěřoval se Bohu v modlitbách a žalmech či ve chvalozpěvech povzbuzoval svou duši. Toto je zdravé řešení strachu, které je přednostní. Ale v případě, že se jedná o nezvladatelný strach, kdy ani tyto věci nezabírají, jedná se tedy o chorobný strach, který jsem popsal výše, může jít o úzkostné poruchy ale i jiné problémy jako o deprese, čili dlouho trvající negativní stavy nebo ty problémy s nezvladatelnou zuřivostí. Slyšel jsem i o problémech s nezvladatelnou sexuální touhou hraničící s posedlostí (jistě existují sexuální úchylky jako homosexualita a různé jiné nezdravé projevy sexuality). Takže vyhnání démona v tomto případě je možné, pokud "účastník" sám má zájem na takovém vysvobození a v některých případech, pokud s tímto vysvobozením souhlasí také rodiče dítěte, vychovatel či poručník v případě, že nestačí jen přání "účastníka". Podmínkou úspěšného vymítnutí by však mělo být také obeznámení "účastníka" s některými morálními závazky vůči Bohu, které následně plynou z osvobození, je-li "obsazený" člověk schopen souvislého racionálního uvažování - což není případ lidí, kdy démoni mají plnou kontrolu nad myslí člověka, tak, že není schopen dělat vlastní srozumitelné a jednoznačné rozhodování.
Zajímavý příběh, který stojí za to rozebrat je příběh o legii:
A jakmile vystoupil z lodi, ihned se s ním setkal člověk z hrobů v moci nečistého ducha. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho už nemohl ani svázat řetězem. Býval totiž často spoután okovy a řetězy, ale on ty řetězy vždy roztrhal a okovy rozlámal a nikdo ho nemohl zkrotit. Vždycky, ve dne i v noci, byl na horách a v hrobkách, křičel a tloukl se kamením. Když pak z dálky uviděl Ježíše, přiběhl a poklonil se mu a hlasitě vykřikl: "Co je ti do mě, Ježíši, Synu Nejvyššího Boha? Pro Boha tě zapřísahám, abys mě netrýznil!" Ježíš mu totiž řekl: "Vyjdi z toho člověka, ty nečistý duchu!" A tázal se ho: "Jak se jmenuješ?" On mu řekl: "Mé jméno je Legie, protože je nás mnoho," a velice ho prosil, aby je nevyháněl z toho kraje. U hory se tam právě páslo veliké stádo vepřů a všichni ti démoni ho prosili: "Pusť nás do těch vepřů, ať vejdeme do nich!" Ježíš jim to hned povolil a ti nečistí duchové vyšli a vstoupili do těch vepřů. Stádo se pak rozběhlo ze srázu dolů do moře (bylo jich asi dva tisíce) a v moři se utopilo." Marek 5:2-5:13
Případ legie není ten případ, kdy by se Ježíš ptal obsazeného člověka na to, zda ho smí vymítnout. Ačkoliv byl smyslu zbavený, očividně by taková diskuse nevedla ke smysluplnému rozhovoru. Ježíš se neptal a sám od sebe vyhnal démona. Je to podobný případ jako ten s věšteckým duchem, kdy Pavel vyhnal démona z otrokyně. Rozdíl je však v tom, že v případě otrokyně bychom mohli soudit, že ta byla schopna běžné komunikace, i když o jejím duševním zdraví nic víc nevíme, než to, že chodila za Pavlem a křičela. Na tom případu je zajímavé, že Pavel nešel zeptat se majitele (vlastně pána) otrokyně, zda smí vyhnat zlého ducha z otrokyně ani se ji neptal, zda by s ní její pán souhlasil. Prostě si to vynutil, protože už toho měl dost. A v případě Ježíše a legie můžeme usoudit, že Ježíš byl pohnut soucitem nebo prostě dostal takový pokyn od svého Otce, aby to udělal ať už pro demonstraci své moci nebo jako znamení.