Uzdravení vírou (Pavel Hošek)

Zdroj: Dingir 2008/02, str. 54-55, Téma: "Zdraví, nemoc a uzdravení v hnutí víry"

Zvěřejněno se svolením redakce Dingiru, Zdeněk Vojtíšek 16.11.2020 12:46.

Perex: Hlavni představitelé linuti viry[1] ve svých kázáních a knihách háji specifickou teologii zdraví a nemoci, která vyvolala četné kontroverze, a to jak z hlediska křesťanského pravověři (tedy z hlediska biblického zakotveni této teologie), tak z hlediska jejich velmi problematických praktických důsledků. V tomto článku nejde nikterak o teologické zhodnoceni tohoto pojetí, pouze o jeho vnitřní logiku a jeho praktické důsledky.

Učitelé hnutí víry vycházejí (stejně jako velká část charismatických, letničních a evangelikálních křesťanů) z předpokladu, že původní Boží stvoření, jak jej bible popisuje v prvních kapitolách knihy Genesis, bylo prosto hříchu a také jeho důsledků: nemoci a smrti. Nemoci a tělesné neduhy jsou důsledkem Pádu prvních lidí.[2] Podle učitelů hnutí víry je nemoc v bibli vždy spojena s hříchem, resp. s hříšným stavem lidstva (a celé přírody) po Pádu.

Boží odpovědí na beznadějnou situaci člověka je plán vykoupení, zaslíbený v bibli záhy po vyprávění o Pádu. Podle víry křesťanů toto zaslíbení se naplnilo v Ježíši Kristu. Vykoupení, které přinesla Kristova oběť, odstranilo spolu s hříchem všechny jeho důsledky, tedy i tělesné a duševní nemoci. Znamením této skutečnosti byla také četná zázračná uzdravení, která se dála Ježíšovýma rukama. Součástí spásy v Kristu, na kterou má každý křesťan nárok, je proto plné fyzické zdraví.[2]

Učitelé hnutí víry trvají na tom, že slova proroka Izajáše "Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal..., jeho jizvami jsme uzdraveni" (Iz 53, 4-5), je třeba vztahovat na Krista a vykládat je zcela doslovně. Argumentují tím, že právě tato slova vztahuje Matoušovo evangelium (Mt 8,17) na Ježíšova zázračná uzdravování nemocných během jeho pozemského života a 1. list Petrův (1 Pt 2, 24-25) vztahuje tato Izajášova slova na Ježíšovu oběť na kříži. Kristova oběť tedy v tomto smys­lu zcela anulovala všechny důsledky hříchů, to znamená veškeré tělesné neduhy.

Dalším důležitým argumentem učitelů hnutí víry (který také sdílejí s mnoha charismatickými, letničními a evangelikálními teology) je důsledné odmítnutí dualistického pojetí člověka, které je podle nich bibli cizí a odráží spíše neblahý vliv řecké myšlenkové tradice na křesťanskou antropologii. Člověk není duše uvězněná v těle (jak si to představoval Platon). Biblické učení o člověku je celostní, holistické, zdůrazňují učitelé hnutí víry. Spása se podle bible rozhodně netýká pouze duše, ale celého člověka,[4] tedy všech aspektů lidského bytí - duchovní, duševní, emocionální, tělesné i sociální oblasti. Z tohoto pojetí biblické antropologie pak učitelé hnutí víry vyvozují radikální závěr: přijetí spásy v Kristu zakládá nárok na dokonalé zdraví ducha, duše, emocí, těla i vztahů k druhým.

Posledním důležitým důrazem hnutí víry (který toto hnutí sdílí s charismatickým a letničním hnutím) je přesvědčení o nadpřirozeném působení Ducha svatého v církvi,[5] jak se o něm hovoří v novozákonních spisech, zejména v knize Skutků a v Prvním listu Korintským. Duch svatý zmocňuje církev ke službě i ke zvěstování, mimo jiné prostřednictvím nadpřirozených darů Ducha svatého - charis­mat, jejichž seznam včetně darů uzdravování (v plurálu!) uvádí apoštol Pavel v 1. Korintským 12, 4-10.[6] K modlitbám za zázračná uzdravení a k intenzivnímu, bezpodmínečnému očekávání nadpřirozeného Božího zásahu vyzývají podle učitelů hnutí víry (a charismatických a letničních teologů) také slova Jakubova listu: "Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší sboru, ti ať se nad ním modlí... Modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne..." (Jk 5, 14-15), a také "konstatování" v závěru Markova evangelia, že věřící "na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je" (Mk 16, 17-18).

Ve výše uvedených důrazech nejsou učitelé hnutí víry nikterak osamocení. Velmi podobné názory zastávají, jak bylo zmíněno, mnozí letniční a charismatičtí teologové. Také oni většinou předpokládají, že vykoupení v Kristu se týká celého člověka a zahrnuje i tělesné zdraví. Letniční a charismatičtí teologové ovšem zároveň zdůrazňují (na rozdíl od učitelů hnutí víry) Boží svrchovanost nad zdravím a nemocí,[7] dále možnost výchovné role tělesných strádání a také skutečnost, že plnost vykoupení je spojena (až!) s eschatologickým koncem dějin.[8] Do té doby věřící zakoušejí závdavek spásy, její plné uskutečnění včetně tělesného zdraví mají ve víře vyhlížet, ale Bůh může ve své svrchovanosti z různých důvodů nevyslyšet modlitbu za uzdravení. Plné zdraví je pak možné s jistotou očekávat až ve vzkříšeném těle, tj. na konci dějin, resp. za branou smrti.

Proti tomuto pojetí, které bylo ostatně více méně běžné v dějinách církve, se učitelé hnutí víry ostře vymezují. Podle nich Kristus vydobyl všem věřícím plné tělesné zdraví - nejen svou tělesnou smrtí na kříži, ale především svojí duchovní smrtí (v pekle), kterou byl satan (jakožto původce nemocí) definitivně poražen. Satan tedy nemá nadále právo postihovat věřící nemocemi {1}. Je třeba se plně spolehnout na platnost Božích zaslíbení a na realitu duchovního světa, resp. duchovního vítězství Krista nad silami zla, které způsobují nemoci. Příznaky pokračující nemoci má proto věřící považovat za iluzi, resp. za satanskou lež.{2}

 Duchovní skutečnost, tj. nárok věřícího na plné zdraví, je pravdivější a reálnější než vnější projevy na úrovni hmoty, resp. smyslů.

V souvislosti s tímto pojetím upozorňují mnozí kritikové na nápadnou podobnost učeni hnuti víry a přesvědčeni Mary Bakerové Eddyové, zakladatelky Křesťanské vědy, že kořeny každé nemoci jsou v mysli nemocného, že vnější příznaky nemoci jsou vlastně zcela iluzorní, že je třeba uvěřit plnému uzdraveni navzdory vnějšímu zdáni a plně se ve víře spolehnout na fakt zdraví, příznaky nemoci posléze samy odeznějí. Nejedná se podle všeho o náhodnou paralelu, ale o přímý vliv učeni Bakerové Eddyové na otce-zakladatele hnuti víry E. W. Kenyona.[9]

Velmi problematickým důsledkem tohoto učeni hnuti víry je nevyhnutelný závěr, že kdo i po modlitbách za uzdraveni zůstává nemocen, si za to může sám. Bůh chce uzdravit všechny a vždycky, nemoc není nikdy jeho vůli.[10] Například biblický Job si své choroby prý způsobil sám svým strachem (což učitelé hnuti víry vyvozuji z jeho věty: "Čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal", Jb 3,25). Také apoštol Pavel i Timoteus byli prý nemocni, protože neměli dostatečně silnou víru. Každý věřící může nárokovat věk minimálně 70-80 let (podle slov Žalmu 90, verš 10: "Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při sile, pak osmdesát") a také to, že zemře stářím v plném zdraví.

Podle řady učitelů hnuti víry je projevem malověrnosti brát léky a vůbec vyhledávat lékařskou péči. V tomto smyslu vykládají také příběh odpadlického krále Ásy, který "... ani ve své nemoci se nedotazoval Hospodina, nýbrž vyhledal jen lékaře" (2 Pa 16, 12).

Učitelé hnuti víry argumentuji biblickými výroky, z nichž podle jejich výkladu vyplývá, že víra křesťana smí (musí!) bezpodmínečně nárokovat zázrak. Ježíš říká, že jeho učednici budou konat "větší skutky než on" (Jn 14,12), zázračně uzdravenému říká "víra tvá tě uzdravila" (Mt 9,22), žadateli o zázrak říká "podle tvé víry se ti staň" (Mt 9,29), učedníky vyzývá "proste, a bude vám dáno" (Mt 7, 7). V kraji, kde Ježíše nepřijímali, "neučinil ... mnoho mocných činů pro jejich nevěru" (Mt 13, 58), atd. Z těchto a podobných pasáži bible vyvozuji učitelé hnuti víry pojetí víry jako v podstatě automaticky působícího mechanismu či duchovního principu, někteří dokonce hovoří o víře ve víru,[11] a doporučuji v zásadě magické pojetí víry jakožto kauzálního faktoru, působícího (více méně nutně) nad přirozenou událost.[12] Vše záleží na horizontu očekáváni, kdo očekává zázraky, také zázraky uvidí. A naopak.

Pastorační důsledky tohoto pojetí jsou pochopitelně tristní, někdy dokonce tragické. Zůstává-li křesťan nemocný, znamená to, že buď vůbec není spasen, nebo skrývá tajné hříchy, nebo je pod vlivem démonických sil, nebo má malou víru v Boži moc -každopádně je to jeho vina.[13] Nejednou se dostává do podezření, izolace a v některých případech je dokonce "za" svou nemoc exkomunikován. Případně, pokud se po modlitbě za uzdraveni dočasně zlepšil zdravotní stav (byť v důsledku placebo efektu), při návratu příznaků a potíži je nemocnému řečeno, že si uzdraveni (ke kterému rozhodně došlo!) nechal pro svou malověrnost Satanem ukrást.[14] Nejtragičtější důsledky má tato teologie v případě nemocných dětí, které jejích rodiče odmítají vzít k lékaři, protože věří v zázračnou Boži intervenci a obávají se, že kdyby vyhledali lékařskou pomoc, provinili by se nedůvěrou ("malou vírou") vůči Bohu. V několika desítkách případů to vyústilo v úmrtí dítěte a uvěznění rodičů za zanedbání povinné péče.[15]

Kritikové hnutí víry dále upozorňují na to, že většina zázračných uzdraveni, udávaných v prostředí hnutí víry, se týká funkčních, psychogenních a psychosomatických poruch, případně dočasných ústupů příznaků či spontánních remisí a změn zdravotního stavu, kde je vysoká pravděpodobnost působení placebo efektu.[16] Případy uzdravení organických poruch jsou velmi vzácné. Další kritickou výhradou vůči teorii a praxi hnutí víry v oblastí uzdravování je skutečnost, že principy ovlivňováni lidského zdraví, jak je prezentují učitelé tohoto hnutí, fungují - a jsou navíc alespoň do jisté míry účinné a úspěšné - bez ohledu na světonázorový rámec. Najdeme je v náboženských hnutích, využívajících šamanské techniky, principy vizualizace a pozitivního myšlení, změněné stavy vědomí atd.

Tématem tohoto článku není teologické hodnocení teorie a praxe hnuti víry[17] ani prověřování účinnosti či úspěšnosti jeho pojetí (zázračného) uzdravování.[18] Vedle vztahu teoretických předpokladů a praktických postupů ve vztahu k lidskému zdraví a nemoci bylo mým cílem upozornit na některé problematické důsledky učeni hnuti víry v oblasti lidského uzdraveni, zejména vzhledem k tomu, že těžce nemocni lidé se pochopitelně chytají každého stébla, vzbuzujícího naději na uzdravení, a jsou proto velmi zranitelní vůči nezodpovědným slibům učitelů hnuti víry. Snadno se nechají přesvědčit, že popíraní příznaků, víra ve víru, případně odmítáni léků, snášení bolesti jako zkouška víry atd. jsou cestou ke zdraví tam, kde tradiční medicína nepomáhá. Když potom uzdravení nepřijde, jsou trápeni pocity viny, pátrají zoufale po nevýznaných hříších, démonických vazbách, příčinách vlastni malověrnosti, případně zakoušejí podezřeni ze strany ostatních věřících, protože svým stavem ztělesňuji pochybnost o neomylné teologii zdraví. Snad nejvíc zarážející je, že hnuti víry jako jedna ze soudobých podob křesťanství - tedy náboženství soucitu a lásky k bližnímu je schopno takové krutosti k nemocným a trpícím lidem ve vlastních řadách. 

Poznámka

1. K nejvýznamnějším postavám patří "duchovní otec" hnutí E. Kenyon, který rozhodujícím způsobem ovlivnil. Hagina, častěji uváděného jako otce zakladatele hnutí víry (viz k tomu D. McConnell, Jiné evangelium, Albrechtice, Křesťanský život, 1996, 17nn). Ke Kenyonově pojetí uzdravení viz jeho práci Jesus the Healer, Seattle, Kenyons Gospel Pub. Society, 1943. K. Hagin je autorem celé řady publikací (uzdravování se týkají zeména Gods Medicine, Healing helongs to Us, Seven Things You Should Know about Divine Healing nebo How to Keep Your Healing). Několik Haginových prací vyšlo počátkem devadesátých let v českém překladu. Mezi mladší představitele hnutí víry patří Haginův pokračovatel K. Copeland. Některé prvky učení hnutí víry obsahují také publikace a veřejná vystoupení K. Kuhlmanové (viz její knížku Věřím v zázraky), B. Hinna, R. Bonkeho. U. Eckmana, W. Margiese, J. Osteena a dalších.

2. Viz k tomu V. Purdy, Boži uzdravováni, in S. Horron (ed). Systematická teologie, Albrechtice, Křesťanský život, 2001,504nn.

3. Viz K. Hagin, Healing Belongs to Us, Tulsa, Faith Library, 1969, 16. Kriticky k teologickému spojení uzdravení a spasení viz Š. Rucki, Je někdo z vás nemocen, Praha, Návrat domů, 2007, 131nn.
4. Viz k tomu Purdy, Boži uzdravování, 514nn.
5. Viz k tomu D. Oss, A Pentecostal/charismatic View, in W. Grudem (ed),Are Miraculous Gifts for Today,237nn.
6. Viz k tomu J. Zopfi, Na všeliké tělo, Albrechtice, Křesťanský život, rok neuveden, 81nn, a také např. R. Ulonska, Duchovni dary v učeni a praxi, vydavatel, rok a místo vydáni neuvedeny, 61nn.
7. J. Wimber, Uzdravováni Boži moci, Ichthys, místo neu­vedeno, 1991,156nn, a také Wimber, Evangelizace Boži moci, Ichthys, místo neuvedeno, 1991, 112nn.
8. Purdy, Boži uzdravováni, 523n.
9. McConnell, Jiné evangelium, 36nn, 53nn.
10. Hagin, Seven Things You Should Know Ahout Divine Healing, Tulsa, Faith Library, 1983, 21.
11. Hagin, Having Faith in Your Faith, Tulsa, Faith Libra­ry. 1980. Viz McConnell, Jiné evangelium, 134nn.
12. Kriticky k tomuto pojetí viz J. MacArthur, Charismatic Chaos, Grand Rapids, Zondervan, 1992, 264nn.
13. Viz k tomu Opatrný, Zázračná uzdravení, Dingir8 (3), 2005, 88.
14. Viz např. Hagin, How to Keep Your Healing. Tulsa. Rhema, 1989, 20-21.
15. Rucki, Je někdo z vás nemocen, 146n.
16. Rucki, Je někdo z vás nemocen, 110nn, viz též kol., Allernativní medicína, Praha, Grada Publ., 1995, 101
17. K teologické diskusi na toto téma viz kritická studie lerničního teologa G. Fee The Disease of the Health and Wealth Gospel, Beverly, Frontline Publ., 1985, dále např. K. Blue, Authority to Heal, Downers Grove, IVP, 1987, D. Frank, Tough Questions about Healing, Guildford, Highland, 1994, S. Storms, Healing and Holiness, Phillipsburg, Presbyterian and Reformed Publ. Co., 1990, M. Maddocks, The Christian Hea­ling Ministry, London, SPCK, 1990.

18. K tomu viz studii lékaře W. Nolena Healing: A Doctor in Search of a Miracle, New York. Random House. 1974.

Poznámky Křesťanských stránek

{1} "Satan tedy nemá nadále právo postihovat věřící nemocemi" - ignorují Boží svrchovanost.

{2}  "Příznaky pokračující nemoci má proto věřící považovat za iluzi, resp. za satanskou lež." - jedná se o popírání reality. Typičtí členové hnutí víry se řídí pozitivním myšlením a zákonem přitažlivosti; věří, že to čemu věnují pozornost, to co si připustí a to o čem mluví ovlivňuje to co se jim stane. Dost to připomíná pověrčivost.