ROZBORY

Proč jsem se začal učit biblické jazyky

Důvod proč jsem se začal zajímat o biblické jazyky, respektive původně jen o řečtinu, byl ten, že jsem byl (a dodnes jsem) velmi nespokojený s českými překlady. Kdysi jsem používal hlavně Novou Bibli Kralickou (NBK) pro Nový Zákon (NZ) a Ekumenickou bibli (CEP) pro Starý Zákon (SZ). Ty zkratky se prosím naučte, protože v této sekci se s nimi budete setkávat furt :).

Problém českých překladů (snad kromě Pavlíkova překladu, který jsem však blíže nečetl) je v tom, že jsou velmi volně vykládány*. Hlavně u ekumenického překladu. Bohužel velmi podobné, ne-li ještě horší je to i u Bible 21 (B21). Jsem docela zklamaný z toho, že po tolika letech od revoluce se češi nepokusili o důvěryhodnější překlad, který by byl blíže originálu. Pokud jde o NZ, tak tam jsem si zvykl na NBK, po proškrtání několika slovíček a doplnění si s NBK dokážu vystačit, ale většinou stejně používám stránku biblehub, která obsahuje jak výslovnost, doslovný překlad, tak lexikonický výklad (Brown-Driverův Slovník, Rozšířený slovník, Strongův slovník). Krom toho biblehub obsahuje skvělou konkordanci, takže můžete hledat podle originálních slovíček. Pavlíka jsem nikdy nečetl a nemám na to čas, protože většinou čtu bibli v původním jazyku, respektive luštím, překládám a učím se nové slovíčka.

* Problém volných výkladů spočívá v tom, že autoři překladů projektují svoji náboženskou představu a svoje teologické vzdělání do překladu, což je problém, protože to znemožňuje vidět nové věci, nové souvislosti, které můžete vidět pouze v originále, ale nemůžete je vidět, pokud se na to díváte skrze optiku jedné konkrétní církve, skrze optiku jedné konkrétní doktríny (zvlášť u katolíků vidím problém s tím jejich katechismem a teologií, která se vůbec neslučuje s myšlením a praktikování první letniční církve).

Řečtina

Řečtinu jsem se začal učit z tlusté, zelené učebnice Řečtina pro samouky, kterou jsem náhodou zahlédl na stolku jednoho bratra z Betlému v Klobúkách u Brna v roce 2003. Tajně jsem nahlédl do této učebnice a hned mě to pohltilo. Hned jsem věděl, že toto je ta správná cesta. Původní způsob učení slovíček byl značně neefektivní, učil jsem se to opakováním z přehrávače. Nahrál jsem si slovíčka a pak se to učil kdekoliv jsem byl. Tohle nebyl moc efektivní způsob, mnoho jsem zapomněl.

Jak jsem se učil fráze jako samouk

Postupem času jsem přišel na to, že více slovíček si zapamatuju, když se naučím celou frázi nazpaměť. Díky chápání gramatických souvislostí jsem si taky zapamatoval celé souvětí velmi snadno. Navíc jsem začal tyto souvětí nebo spíš jejich části používat jako hesla na internetu, díky jejich opakování jsem si to zapamatoval.

Jak jsem se učil hebrejštinu

Původně jsem se nechtěl učit hebrejštinu, ta mi připadala moc těžká. Paradoxně, dneska se ji učím a baví mně mnohem víc než řečtina a to z několika důvodů. Zdá se mi mnohem jednodušší než řečtina, protože má podobnou gramatiku co se týče vytváření koncovek a skloňování. Rozdíl je v tom, že hebrejština vlastně nemá čas, mají jen vid dokonavý a nedokonavý a čas pochopíte spíš až z kontextu.

K hebrejštině jsem se dostal tak, že jsem nastoupil na teologickou školu. Na tu stejnou školu, co způsobila, že jsem neměl čas na čtení bible a hledání Boha... Prostě jen studujete studujete a studujete, dokud vás to nezabije. Systém, lidi, systém zabíjí. Bacha na to! Původně jsem se chtěl učit tu řečtinu, jenže v tom ročníku co jsem nastoupil ji neměli, takže jsem se musel učit hebrejštinu. Vytvářel jsem si vlastní testy (a stále vytvářím), testy v programu UC_HEB (Učebnice hebrejštiny). Tam se dá učit všechno, řečtina, latina, angličtina, čeština, no problém, ale musíte si udělat seznam slovíček. Tento program mi hodně pomohl zvládnout skloňování. Nacvičil jsem se to mnohem rychleji než ostatní studenti. Dalo to ale práci to opisovat, to byla cena. Tímto tedy vzdávám díky paní Kateřině Bubeníčkové, která věnovala tomu hodně času, aby tento program napsala.

Řečtinu jsme na škole měli taky.

Hlavní trik

Hlavní trik v učení hebrejštiny, ale i řečtiny, spočívá v tom, že všechny slovíčka zapisuju pomocí přepisu. Některé slovíčka je třeba zapsat jinak napříkald kh jsem zapisoval jako x, protože se sice vyslovuje jako "krční ch", ale x připomíná řecké chí. Ale bylo třeba rozlišit písmeno kaf od písmena chet, no tak chet píšu jako "ch" a kaf (totiž chaf) jako kh. Pokud je však třeba výslovnost kaf jako "k" tak píšu k. A u písmena qof, píšu q, které se vyslovuje jako "k". Ale vzásadě záleží na tom jak si to člověk napíše, jestli mu je jedno jak se to píše a jde mu jen o výslovnost, tak ať si to člověk zjednoduší. Podle mě je ale lepší, když člověk z přepisu dokáže určit aspoň částečně jaké písmena byla použita v originále.

Jak jsem vše zapomněl!

Jak jsem zmínil, na škole jsem vyhořel, neměl jsem tam čas na Boha, ale hlavně mi tam scházelo uctívání, které jsme měli v domovském sboru. Takové živé uctívání, kde člověk může celým srdcem zpívat, to mi velmi pomáhalo přicházet do Boží blízkosti, ale na škole to moc nebylo. Poté co můj vztah s Bohem vychladl, jsem zažíval rezignaci, neměl jsem už dál víru a nemohl jsem dál pokračovat aktivním křesťanským životem, takže jsem dlouhé roky hledal víru než jsem se zase k Bohu vrátil, ale během té doby jsem všechno co jsem se naučil zapomněl.

Jak jsem se zase začal učit

Uplynulo asi 9 let a já se trochu zase začal učit a oprašovat gramatiku. Pak jsem začal poslouchat hebrejské písničky (Hebrew worship) na youtube a tam jsem se začal učit. Tyto písně mě přibližovali k Bohu a pomáhali mi na mé cestě k Bohu. Výhodou těchto písniček je to, že v nich jsou biblické texty, takže časem zjistíte, že se vlastně učíte bibli, většinou žalmy. Začal jsem tak objevovat krásu žalmů, které mi nikdy nic neříkaly. Učení pomocí chval byl pro mě přelomový bod, který mě posunul na úplně novou rovinu. Ostatně teď už poslouchám i arabské chvály a učíme se pár arabských slovíček, ale důležité je zůstat u těch biblických jazyků, protože díky biblickým rozborům původních textů se člověk dozví věci, které se z bible nedozvíte, protože bývají tendenčně přeložené.

Pár základů z řečtiny

Řečtina obsahuje dva druhy přídechů, tvrdý a ostrý. Oba se vyskytují jen na začátku slova. Tvrdý se zapisuje jako h, jenže nevyslovujeme písmeno tvrdě, ale jen otevřeme pusu jako při vyslovování písmena "A" a dechneme. Tvrdý přízvuk raději zapisuji jako apostrof '.

Máme tři členy, mužský ho ('o), hé ('ženský) a střední ho ('o).

Když se skloňují tak se to mění (singular čili jednotné číslo)

2. pád: tú, tés

3. pád: tó, té

4. pád: ton, tén

Plural mužský:

2. pád: tús

3. pád: tois (tojs)

4. pád: tón

U řečtiny je výhoda, je přesně tyhle tvary mají i koncovky např slovo:

tú logú, tó logó, ton logon; tús logús, tojs logojs, tón logón

Tyhle členy obvykle nepřekládáme, ale do doslovných překladů pro fajnšmejkry je dávám do závorek, aby bylo snadnější se orientovat mezi slovíčky z přepisu a z překladu.

Slovo kaj je spojka a používá se nejčastěji jako a či s.

Řecká abeceda je velmi lehká, hebrejská je na tom hůř, ale v oprovnání s arabštinou je stále ještě velmi lehká.

Pár základů z hebrejštiny

Výslovnost některých písmen záleží na situaci.

alef se někdy čte jako a, jindy jako e, jindy jako ó

bét (dům/rodina) se vyslovuje jako v nebo b.

chaf se vyslovuje jako "krční ch" nebo k

ajin se někdy čte jako a, jindy jako í

Když se v textu vyskytuje alef nebo ajin, přepisujeme apostrof ' před samohláhlásku. Apostrof znamená, že v tomto místě se slovo rozdělí. Například baal se má správně přepisovat jako ba'al a číst "ba al" či "ba-al".

waw se někdy vyslovuje jako v, jindy jako ú, někdy jako ó. Pokud se vyslovuje jako v, zapisuju w, abych odlišil od bét/vét. V anglických přepisech na biblehub.com najdete matoucí přepis: ōw na konci nebo ō-w uprostřed slova přepisujeme do češtiny a čteme jako ó. To w tam je jen z důvodu, abychom věděli, že v textu bylo použito waw.

Písmeno sin/šin se v originále nepíše s tečkou vlevo či vpravu, takže je těžké rozlišit jak správně vyslovit, ale v moderní hebrejštině se tečka píše.

Předložky a spojky:

• w (waw) na začátku slova nejčastěji znamená spojku "a".
• b (bet) na začátku slova nejčastěji znamená předložku "v".
• m (mem) na začátku slova nejčastěji znamená "z".
• k (chaf) na začátku slova nejčastěji znamená "jako".
• l (lamed) na začátku slova nejčastěji vyjadřuje hebrejský dativ (3. pád) komu/čemu nebo "k/ke/pro".

Častá slovíčka:

• kí - protože
• kól nebo khól/chól - všechen, všichni nebo každý
  
• el, elohim - Bůh;
  
• ba'al - pán nebo manžel
• adón - pán; adone - pane!
  
• íš - muž; iššá - žena
• JHWH se čte jako haššem nebo Adonaj. Židé čtou haššem (tj. jméno), my křesťané spíš Adonaj.
• ben - syn, dítě; bením - synové či děti; ale benót - dcery (málo používané)
• ím - s; im - ale
  

• ó nebo w - jeho (šemó - jeho jméno; panaw - jeho tvář)
• aj - množné číslo k první osobě v pluralu - moje; ejnaj - moje oči
  
• kh - (chaf) - bénkha: tvůj syn; benajkh: tví synové (tvé děti); beqirbékh: ve vaších srdcích/ve vás; elohajikh: tvůj Bůh; še'arajikh: tvé brány; ale: berakh: požehnal protože kořen slova žehnat je b-r-kh.

• ím - koncovka množného čísla u podstatných jmén mužského rodu
• á - koncovka jednotného čísla u podstatných jmén ženského rodu (v angl. zakončené písm. h)
  
• ót - koncovka množného čísla u podstatných jmén ženského rodu
• kh - (chaf) většinou znamená, že se mluví o 2. osobě v singularu; např. lekha: tobě, bekha: v tobě; ale: berakh: požehnal protože kořen slova žehnat je b-r-kh.
  
• í - (jod) většinou znamená, že se mluví o 1. osobě v singularu; např. otí: mě
• hem, hen - mluví se o nich (muž., žen.); např. láhem (jim mužům)

Nejčastější předpony u sloves

• ji - 3. osoba muž. rodu budoucího* času, ale podívejte se například zde.
• ti - používá se u budoucího* času u 2. osoby ale taky u 3. os. ženského rodu
  
• e - používá se u budoucího* času u 1. osoby v singularu
• n - používá se u budoucího* času u 1. osoby v pluralu

* Ve skutečnosti hebrejština nemá budoucí čas, to je nedokonavý vid.

Skloňování sloves se dělí do skupin podobně jako v češtině.