Díky tomu všemu Müller nikdy nepožádal o finanční podporu, ani se nedostal do dluhů, přestože stavba pěti domů stála více než 100 000 liber. Mnohokrát obdržel nevyžádané potravinové dary jen několik hodin předtím, než byli potřebováni, aby nakrmili děti, čímž dále posílil jeho víru v Boha. Müller neustále modlil, aby se Bůh dotýkal srdcí dárců a připravoval sirotky. Například při jedné dobře zdokumentované příležitosti bylo děkováno za snídani, když všechny děti seděly u stolu, i když v domě nebylo co jíst. Když se modlili, pekař zaklepal na dveře dostatečným množstvím čerstvého chleba, aby je mohl krmit každý, a mlékař jim dal spoustu čerstvého mléka, protože jeho košík se před sirotčinec zhroutil. [12] Ve svém autobiografickém záznamu z 12. února 1842 napsal:

Dnes ráno ke mně přišel bratr v Pánu a po několika minutách konverzace mi dal dva tisíce liber na vybavení nového sirotčího domu ... Nyní jsem schopen uhradit všechny náklady. S největší pravděpodobností budu mít dokonce o několik set liber víc, než potřebuji. Pán nejen dává tolik, kolik je nezbytně nutné pro jeho práci, ale dává hojně. Toto požehnání mě naplnilo nevysvětlitelným potěšením. Během [posledních] 1 195 dnů mi dal plnou odpověď na mé tisíce modliteb. [13] 

Through all this, Müller never made requests for financial support, nor did he go into debt, even though the five homes cost more than £100,000 to build. Many times, he received unsolicited food donations only hours before they were needed to feed the children, further strengthening his faith in God. Müller was in constant prayer that God touch the hearts of donors to make provisions for the orphans. For example, on one well-documented occasion, thanks was given for breakfast when all the children were sitting at the table even though there was nothing to eat in the house. As they finished praying, the baker knocked on the door with sufficient fresh bread to feed everyone, and the milkman gave them plenty of fresh milk because his cart broke down in front of the orphanage.[12] In his autobiographical entry for February 12, 1842, he wrote:

A brother in the Lord came to me this morning and, after a few minutes of conversation gave me two thousand pounds for furnishing the new Orphan House ... Now I am able to meet all of the expenses. In all probability I will even have several hundred pounds more than I need. The Lord not only gives as much as is absolutely necessary for his work, but he gives abundantly. This blessing filled me with inexplicable delight. He had given me the full answer to my thousands of prayers during the [past] 1,195 days.[13]

O sebezapření

Zde je skutečný význam tohoto příkazu: "Nechť ho popře a vezme svůj kříž." Vlastní popření tu a tam neodřízne shovívavost, nýbrž položí sekeru u kořene stromu já, jehož všechny shovívavosti jsou pouze větším či menším větvím. Sebevědomí a sebevědomí, sebevědomí a uspokojení, sebevědomí, sebeobrana, sebevědomí - to je několik z nesčetných větví tohoto hluboce zakořeneného stromu. A co když bude jedna nebo více z nich odříznuta, pokud takové odbočení z několika větví jen vrhne zpět do ostatních, aby se v nich energičtěji rozvíjel?

Nesení kříže

A co je křížové? Mluvíme o našich "křížích" - ale Boží slovo toto slovo nikdy nepoužívá v množném čísle, protože existuje pouze jeden kříž - kříž, na kterém je ukřižován vlastní život, kříž dobrovolného odříkání. Jak Kristus přišel na kříž? Ve Filipanech jsme četli sedm kroků jeho sestupu z nebe na Kalvárii. Měl všechno, co i Boží Syn dokázal udržet drahocenný, dokonce i na skutečné rovné sdílení Boží slávy. Co ale udělal pro člověka? Nedržel se rychle, dokonce ani jeho rovnost s Bohem, vyprázdnil se, vzal na sebe podobu služebníka, byl vytvořen jako podoba padlého lidstva; ještě víc než to, pokořil se dokonce jako člověk, ztotožnil se s naší chudobou, bídou a hříchem; Pro nás přijal smrt, a to smrt hanby na stromě kletby. Každý krok byl sestupný, dokud Ten, kdo byl uctíván anděly, nebyl zloději odhalen a korunu slávy přemístila trnová koruna! To pro něj kříž znamenal. A on říká: "Jestli za mnou přijde někdo, nechť ho popře, vezme kříž a následuje mě." Tento kříž není k nám přinucen, stejně jako mnoho malých zmatků a zkoušek, které nazýváme "naše kříže"; přijímá nás to, v dobrovolné sebeobětování kvůli němu. Vybíráme si sebeuspokojení, abychom ztratili život v oběti, abychom jej mohli znovu najít ve službě. To je nedbalost lásky. A pan Müller to ilustroval. Od hodiny, kdy začal sloužit ukřižovanému, vstoupil stále častěji do společenství svých utrpení a snažil se přizpůsobit se jeho smrti. Vzdal se hledání štěstí a slávy; uvolnil ze světa svými slučkami a radosti; oddělil se od svých pochybných praktik, zkoušel dokonce i církevní tradice a zvyky Božím slovem a krok za krokem odpovídal vzoru, který se v tomto slově objevil. Každý takový krok byl novým sebezapření, ale následovalo Ho. Vybral si dobrovolnou chudobu, aby ostatní mohli být bohatí, a dobrovolnou ztrátu, kterou by ostatní mohli získat. Jeho život byl jedním dlouhým úsilím požehnat druhým, být kanálem, který jim zprostředkoval Boží pravdu a lásku a milost. Jako Paul se radoval z takových utrpení pro ostatní, protože tak naplnil to, co je za trápením Krista v jeho těle kvůli jeho tělu, což je církev. stále zůstane záhadou. Věrnost pravdě, poslušnost víry, oběť lásky - to jsou trojí klíč, který nám odemkne všechny uzavřené komory tohoto života, a to v jiném smyslu odemkne jakýkoli jiný život ke vstupu Boha a představit mu otevřené dveře do všech oddělení něčí bytosti. George Müller neměl monopol svatého života a svaté porce. Následoval svého Pána, ať už se odevzdal Boží vůli, i sebeobětoval pro blaho člověka, a zde ukryl celé své tajemství.

Vytrvalá modlitba

Pokračování v modlitbě však přineslo pocit tichého a klidného přesvědčení, že všechny námitky byly vyváženy jinými a příznivými úvahami. Jeden argument se zdál být zvlášť závažný: Kdyby Bůh za tímto účelem poskytoval velké množství peněz, ještě více by ilustroval sílu modlitby, nabízenou ve víře, aby velel pomoci z výšky. Spousta půdy, dostatečně prostorná, by na začátku stála tisíce liber; ale proč by to mělo strašit opravdovým Božím dítětem, jehož Otec byl nekonečně bohatý? Pan Müller a jeho pomocníci se každý den snažili být vedeni Bohem, a jak se víra živila tímto každodenním chlebem kontaktu s Ním, ubývala jistota, že pomoc přijde. Krátce si to pan Müller byl tak jistý, jako by budova už stála před jeho očima, i když po dobu pěti týdnů nebyl za tímto účelem poslán ani jeden cent. Mezitím pokračoval pátrací zkoumání svého vlastního srdce, kterým se snažil vědět, zda nějaký skrytý motiv sobeckého druhu kymácí jeho vůli; ale protože přísné sebekontroly nepřinesly na světlo žádný vědomý účel, ale oslavovaly Boha, podporovaly dobro sirotků a vyvolávaly větší důvěru v Boha všem, kdo byli svědky díla, bylo považováno za Boží vůli, že by měl jít vpřed .

Self-denial

Here is the real meaning of that command, "Let him deny himself and take up his cross." Self-denial is not cutting off an indulgence here and there, but laying the axe at the root of the tree of self, of which all indulgences are only greater or smaller branches. Self-righteousness and self-trust, self-seeking and self-pleasing, self-will, self-defence, self-glory-these are a few of the myriad branches of that deeply rooted tree. And what if one or more of these be cut off, if such lopping off of some few branches only throws back into others the self-life to develop more vigorously in them?

Cross bearing

And what is cross-bearing? We speak of our 'crosses'-but the word of God never uses that word in the plural, for there is but one cross-the cross on which the self-life is crucified, the cross of voluntary self-renunciation. How did Christ come to the cross? We read in Philippians the seven steps of his descent from heaven to Calvary. He had everything that even the Son of God could hold precious, even to the actual equal sharing of the glory of God. Yet for man's sake what did he do? He did not hold fast even His equality with God, He emptied Himself, took on Him the form of a servant, was made in the likeness of fallen humanity; even more than this, He humbled Himself even as a man, identifying Himself with our poverty and misery and sin; He accepted death for our sakes, and that, the death of shame on the tree of curse. Every step was downward until He who had been worshipped by angels was reviled by thieves, and the crown of glory was displaced by the crown of thorns! That is what the cross meant to Him. And He says: "If any man will come after Me, let him deny himself, and take up the cross and follow Me." This cross is not forced upon us as are many of the little vexations and trials which we call 'our crosses'; it is taken up by us, in voluntary self-sacrifice for His sake. We choose self-abnegation, to lose our life in sacrifice that we may find it again in service. That is the self-oblivion of love. And Mr. Müller illustrated it. From the hour when he began to serve the Crucified One he entered more and more fully into the fellowship of His sufferings, seeking to be made conformable unto His death. He gave up fortune-seeking and fame-seeking; he cut loose from the world with its snares and joys; he separated himself from even its doubtful practices, he tested even churchly traditions and customs by the word of God, and step by step conformed to the pattern showed in that word. Every such step was a new self-denial, but it was following Him. He chose voluntary poverty that others might be rich, and voluntary loss that others might have gain. His life was one long endeavour to bless others, to be the channel for conveying God's truth and love and grace to them. Like Paul he rejoiced in such sufferings for others, because thus he filled up that which is behind of the afflictions of Christ in his flesh for His body's sake which is the church.* And unless Love's voluntary sacrifice be taken into account, George Müller's life will still remain an enigma. Loyalty to truth, the obedience of faith, the sacrifice of love-these form the threefold key that unlocks to us all the closed chambers of that life, and these will, in another sense, unlock any other life to the entrance of God, and present to Him an open door into all departments of one's being. George Müller had no monopoly of holy living and holy serving. He followed his Lord, both in self-surrender to the will of God and in self-sacrifice for the welfare of man, and herein lay his whole secret.

Continuance in prayer 

Continuance in prayer, however, brought a sense of quiet and restful conviction that all objections were overbalanced by other and favourable considerations. One argument seemed particularly weighty: Should God provide large amounts of money for this purpose, it would still further illustrate the power of prayer, offered in faith, to command help from on high. A lot of ground, spacious enough, would, at the outset, cost thousands of pounds; but why should this daunt a true child of God whose Father was infinitely rich? Mr. Müller and his helpers sought day by day to be guided of God, and, as faith fed on this daily bread of contact with Him, the assurance grew strong that help would come. Shortly Mr. Müller was as sure of this as though the building already stood before his eyes, though for five weeks not one penny had been sent in for this purpose. Meanwhile there went on that searching scrutiny of his own heart by which he sought to know whether any hidden motive of a selfish sort was swaying his will; but as strict self-examination brought to light no conscious purpose but to glorify God, in promoting the good of the orphans, and provoking to larger trust in God all who witnessed the work, it was judged to be God's will that he should go forward.