Od Táborů k hnutí víry (Zdeněk Vojtíšek)

Zdroj: Dingir 2008/02, str. 50, Téma: "Hnutí víry - tradice a inovace v probuzenectví"

Zvěřejněno se svolením redakce Dingiru, Zdeněk Vojtíšek 16.11.2020 12:46.

Perex: Pokud si všímáme komentářů náhodných svědků nepřeslechnutelného misijního vystoupení Triumfálního centra víry blíz­ko pražské stanice metra Anděl, zaslechneme každý pátek odpoledne různě odpovědi na otázku, kdo jsou ti lidě, kteří toto vystoupení tvoří. Od obecného "nějací křesťani" přes "protes­tanti", "evangelikálové", "fundamentalisti" až k poučenějšímu "letniční", "charismatici", a výjimečně i "hnutí víry".

Tento zmatek nemůžeme odbýt pouhým poukazem na nepoučenost kolemjdoucích. Kupodivu se s podobným zmatkem setkáváme v souvislosti s náboženskými společnostmi, blízkými Triumfálnímu centru víry, i v teologických a religionistických textech. Následující článek je malým pokusem tomuto zmatku čelit tím, že si bude všímat cesty tradice a inovací, která ke společenstvím, jakým je Triumfální centrum víry, vede.

Na malé ploše, která je tomuto článku vyhrazena, nemá smysl zacházet ve sledo­vání tradice hlouběji než k probuzenectví (revivalismu). Tento jev můžeme sledovat mezi lidmi vychovanými v křesťanské pro­testantské kulturní tradici, ale odcizenými církvi. To je také případ britských kolonií v severní Americe, v nichž drtivá většina obyvatel stála mimo církev. Ve 40. letech 18. století pak byla ve velké míře zasažena tzv. prvním velkým probuzením.

Protože "probuzení" k aktivnímu křesťanství bylo aktem svobodného rozhodnutí dospělého člověka, nese probuzenectví důraz na osobní duchovní zážitek obrácení (konverze), osobní vztah k Bohu a osobní odpovědnost řídit se biblí jako autoritou. Typickým nástrojem probuzenectví byla táborová shromáždění, do nichž se vždy na několik dnů sjíždělo obyvatelstvo řídce obydlené Ameriky, aby slyšelo sérii bouřlivých kázání a bylo účastníky a svědky divů, emotivně silných náboženských zážitků a příběhů záchrany z hříšného způsobu života.

Probuzenectví dalo vznik silným americkým církvím (metodistickým, baptistickým, učednickým a dalším) a zásadním způsobem ovlivňovalo společnost i po vyhlášení nezávislosti Spojených států. 

Slabší, ale přece významné tzv. druhé velké probuzení se odehrávalo kolem 30. let 19. století. Po občanské válce ke konci 19. století se v rámci probuzenectví zformovalo hnutí posvěcení, které se od vnějších, často bouřlivých projevů obracelo spíše k vnitřní zbožnosti, často v kombinaci se sociální prací. Na začátku 20. století se v probuzenectví zrodil pentekostalismus (viz níže), hnutí ve svých začátcích blízké hnutí posvěcení. V první polovině 20. století se v rámci probuzenecké tradice v úzkosti před modernismem utvořilo silné křídlo fundamentalismu. Nefundamentalističtí příznivci probuzenectví se zhruba od poloviny 20. století shromažďují "pod praporem" evangelikalismu.' Přivlastňují si celou probuzeneckou tradici, a tak někdy probuzenectví s evangelikalismem ztotožňují.

Z probuzenecké tradice si pentekostalismus (letniční hnutí) vzal důraz na konverzi, osobní odpovědnost, autoritu bible i typická masová shromáždění se silnou rolí emocí. Stejně jako hnutí posvěcení usiluje o hlubší, plnější duchovní život, ale nachází ho v nadpřirozených schopnostech (charismatech, tj. darech Ducha svatého) modlitby v neznámém jazyku, prorokování,

uzdravování a dalšího působení divů a zázraků. Kvůli jasnému probuzeneckému dědictví bývá pentekostalismus považován za součást probuzenectví a řada pentekostalistů se dnes zároveň považuje za evangelikály. Naopak vzhledem ke své inovaci ve vztahu k nadpřirozeným prvkům spirituality a hlavně kvůli svému obrovskému světovému úspěchu, kterého dosáhl v průběhu celého 20. století, se pentekostalismus někdy od probuzenectví odděluje a považuje se za samostatnou větev křesťanství.

Podobně jako celé probuzenectví prochází i pentekostalismus řadou inovací, které v jeho tradici tvoří určité "vlny". Jednou z nich (ze 70. let 20. století) je i hnutí víry, u něhož se touto inovací stala teologie prosperity, navazující (prostřednictvím E. W. Kenyona) na tzv. nové myšlení. Toto hnutí může být docela dobře považováno buď za součást pentekostalismu, nebo naopak za samostatné, navíc (kvůli teologii prosperity) křesťansky nepravověrné hnutí. Jsou to právě mnozí pentekostalisté, kdo se od hnutí víry a hlavně odjeho teologie prosperity ostře distancují.

Takže jak to tedy vlastně je s tím Triumfálním centrem víry u pražského Anděla? Je pevně zakotvené v probuzenecké, resp. pentekostální tradici, a zároveň svou inovací probuzenectví, pentekostalismus, ba v teologickém smyslu i samo křesťanství výrazně překračuje. Náš pohled na něj a na jiná společenství hnutí víry záleží na tom, zda akcentujeme spíše kontinuitu tradice, nebo diskontinuitu inovace.

Poznámka

1 Více o evangelikalismu: HOŠEK, Pavel. Kdo jsou evangelikálové. Dingir 9 (2). 2006. str. 50-51.

Literatura

MELTON. .1. Gordon. Encyclopedia of Protestantism, Facts on File 2005. ISBN 0-8160-5456-8.

BURGESS, Stanley M., van der MAAS. Eduard .M. (eds.). The New International Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements. Zondervan 2002. ISBN 0-31022481-0. FINKE. Roger. STARK.. Rodney, The Churching of America 1776-1990. Rutgers University Press 1992. ISBN 0-8135-1837-7.