Rozhovor s Alexandrem Flekem - bývalým pastorem Vody života

 (Zdeněk Vojtíšek) 

Zdroj: Dingir 2008/02, str. 57, Téma: "Malá historie našeho největšího společenství hnutí víry"

Zvěřejněno se svolením redakce Dingiru. (Zdeněk Vojtíšek 16.11.2020 12:46).

Zvýraznění jsou doplněné Křesťanskými stránkami.

Pro pochopení historického kontextu prosím čtěte Cesta Slova života (Zdeněk Vojtíšek).

Snad zůstalo i dobré ovoce. Rozhovor s Alexandrem Flekem

Jak se dnes díváte na Vodu života v její "zlaté době'"?

Na jedné straně to bylo období spontánního duchovního probuzeni, kdy se skutečně mnoho lidi stalo křesťany, ale na druhé straně dnes vidím dva hlavni problémy, které jsem tehdy samozřejmě nevnímal. Jednak to byl rostoucí vliv tzv. učení víry, které přinášelo vlastně až ideologickou konstrukci světa. V jejím rámci bylo všechno jasné a pochopitelné. Dávala nám možnost jakoby kontrolovat realitu. Byla to dobrá obrana proti složitosti tohoto světa, což přinášelo určitou úlevu, ale zároveň to byl velmi omezující, černobílý pohled. Kritiku této konstrukce pro nás bylo těžké přijímat, protože výroky, na nichž je tato konstrukce vystavěna, pocházejí z přímočarého pochopeni Bible. To jsme považovali za jediné správné. Ostatní lidi, kteří Bibli rozuměli jinak, jsme podezírali z toho, že dělají se svou křesťanskou vírou nějaké kompromisy.

A ten druhý problém ?

Zásadní věc, ve které jsme se vzdálili svému původnímu ideálu a za kterou se dnes stydím a omlouvám, bylo zacházeni s autoritou. Základem bylo vlastně učeni o autoritě každého věřícího - věřici zná Boži vůli, protože zná zaslíbeni v Bibli, např. o zdraví a všeobecné prosperitě. Není žádnou třtinou, která by se klátila ve větru, ale může a má se modlit v jistotě, že toto a toto je Boži vůle, a že tedy může očekávat naplněni těch zaslíbeni. Tato autorita se vztahuje zejména na vzpíráni se zlému (viz např. List Jakubův 4,7) a z toho pak vyplývá odmítáni nemoci a všech špatných věci. Praktikováni těchto zásad, které jsme v Bibli viděli, bylo v našem případě bohužel často spojeno s osobní nezralostí a teologickou nevyvážeností. Hrozně mě mrzí, že někteří lidé si z této doby dodnes nesou určitá osobni zraněni. Je škoda, když někdo kvůli tomuto učeni, které nikdy nebylo v centru, ale které se na naší jednoduchou víru v Krista spíš nabalilo, celé to období zatracuje nebo se všemu, co jsme tehdy dělali, vysmívá.

Myslel jsem, že budete mluvit také o autoritě jednoho věřícího nad druhým.

To je s tím spojené. Když měl člověk nějaké charisma (rozumělo se, že to byly dary přímo od Boha, podle Listu Efezským, tzv. služebnosti), docházelo někdy k jejich zneužíváni tím, že se takový "Boži služebník" (a i já sám) choval dost autoritativně. Měl jsem nějakou vizi a vše na této vizi bylo velmi smělé, razantní, černobílé. Členy sboru jsem pak spíše než jako cíl své pastorační služby vnímal jako činitele, sloužící k naplněni mé vize. To dnes vidím jako hřích. Dotklo se nás i učeni o tzv. delegované autoritě, podle něhož Bůh např. člověku dá požehnáni, když uposlechne Božího služebníka, i kdyby tomu nerozuměl a i kdyby se nakonec ukázalo, že ten služebník neměl pravdu. V takovém prostředí se pochopitelně ztrácí zpětná vazba a společenství se nemůže zdravě vyvíjet.

Jak dnes vidíte to, čím bylo vaše hnutí typické - emotivní prostředí, výzvy k obrácení, výzvy k plnému nasazení...? 

Chápu, že to, co jsme vnímali na celé naší činnosti jako naprosto zásadní, a sice vedení lidí k obrácení ke Kristu, mohlo z vnějšího pohledu vypadat jako manipulace emocemi. V této věci ale cítím čisté svědomí. Naší motivací bylo vést lidi ke Kristu a ne k nám. Spoléhali jsme na Boha, že se o tyto lidi postará, nechávali jsme to na něm a také na nich. Někteří obráceni zůstali, ale mnoho jich odešlo. A to nasazeni? Když jsem nedávno zalistoval v časopisech Voda života z počátku 90. let, všiml jsem si, jak často je v nich použito ne zcela obvyklé slovo "sebevydání". Vydávali jsme se cele službě Bohu, byli jsme radikální a mnozí z těch, kdo přicházeli, nás v této radikalitě následovali. U některých to nadšeni časem vyhaslo, někteří byli snad i zklamáni, ale mnozí dokázali počáteční entuziazmus přetavit do zralejší podoby víry a dnes jsou zapojeni v různých křesťanských církvích, nebo svou víru prožívají mimo jakoukoli duchovní organizaci. Snad tedy přes všechna naše pochybení zůstalo z té doby i nějaké dobré ovoce.

Připravil Zdeněk Vojtíšek