Kdo miluje Ježíše? 

Kdo přijímá jeho Slovo?

Kdo si zamiloval Pravdu?

Jedna kamarádka mi poslala nějaký článek o tom co znamená slovo basilejos v řečtině a jak se používá v bibli. To slovo znamená testovací, zkušební kámen, ale nebo také - mučící nástroj jako rozpálený kámen - a v tomto smyslu se to používá v bibli - to znamená muka či bolesti. K Ježíši přinášeli lidi, kteří byli v mukách (basilejoj) ať  už fyzických nebo duševních - trápení démony. A použili při tom toto slovo. A nebudu psát proč mi to ta kamarádka posílala, protože to bylo v úplně jiném kontextu. Ale jen se zamyslete nad tímto. Farizejové a zákoníci měli všechno, byli bohatí a byli sami před sebou spravedliví. Nepotřebovali aby jim Ježíš odpouštěl jejich hříchy. Za Ježíšem většinou nechodili, leda ho chtěli zkoušet. Nechtěli vypadat jako ti, kdo se k němu počítají, ale jako ti, kdo ho přišli vyzkoušet. Z jaké pozice? On byl pomazaný učitel národa, on měl učit je. A samozřejmě je usvědčoval z nepravosti, takže oni museli vědět, že je prorok a mluví pravdu. Takže ti kdo hledali Ježíše byli opravdu spodina, strádající, lidé, kteří pro své nemoci už pomalu utratili všechny peníze apod... Lidé, kteří byli opravdu zoufalí. Tito lidé, pak automaticky přijímali co Ježíš říkal, nezpochybňovali to. Naopak farizeové, to chtěli zpochybňovat, aby něco na něho našli. Farizejové a zákoníci samozřejmě Ježíše odmítali, protože měli svůj způsob života a své výhody a pozice, kterých se nechtěli vzdát. Nechtěli se vzdát svých poct, svého výhodného postavení, moci, peněz, bohatství a nechtěli mít nic společného s chudinou či špínou. 

Základní láska spočívá v tom, že uvěříš v Krista a k tomu není třeba nic přidávat, jen jedno: pokání a křest (ve vodě i v Duchu Svatém). Tím je člověk spasen. Taky to můžeme nazvat láska k pravdě. 

Ta druhá část spasení se týká otázky farizejství a zákonictví; týká se člověka, který svůj upřímný vztah s Bohem jen předstírá, ale vyhovuje mu jen vnější forma či teologie, sociální postavení a výhody z toho plynoucí, jako kariéra v církvi nebo pocit, že tím, že sloužím církvi sloužím Bohu. Míra lásky pak nerozhoduje jestli je člověk spasen, protože poznání bible a Božího slova je na celý život a není dokonalé. Ani tak za svůj život nepoznáme vše. Nikdo z nás zápaďanů se nenaučí perfektně hebrejsky a řecky a nezná bibli nazpaměť. A málo kdo zdá kulturně-historický kontext bible tak dokonale jako (mesiánští) židé. Bible je tak rozsáhlé dílo a navíc to dílo se má uvádět do praxe. Poznání Božího slova a jeho chápání trvá celý život a ruku v ruce s tímto procesem jde poznání Boží lásky, která sice je dokonalá, ale my jako nedokonalí a rozumem omezení lidé, jsme pomalí v chápání. Proto láska a růst v lásce je na celý život. A souvisí s mírou poznání Božího slova a s mírou schopnosti řídit se Božím slovem.

Když Ježíš řekl, kdo má žízeň, pojďte ke mně a pijte - řekl to nejen o Duchu, ale o Božím slovu. Duch přichází skrze Boží slovo a to člověka osvobozuje. Poznání Božího slova. Nejen Duch jako nějaká nadpřirozená síla, energie či pomazání, jak se hlásá na některých křesťanských konferencích. Když říká, abychom pili, jistě myslí také to, abychom přijali jeho slovo a nechali se jím formovat. Aby toto slovo mohlo v nás působit, nikoliv skrze meditaci či kontemplaci, tím že budeme naprázdno opakovat jeho slovo jako mantry a doufat, že se v našem životě nebo v naší duši zhmotní, ale tím, že uvěříme tomu slovu tak, abychom sladili své kroky s jeho vůlí. Když písmo říká, že ženy by se měly zahalovat, pak by to měly dělat, protože to pomůže jim i mužům a celé církvi, ne proto, že by Pavel byl farizej, i když to tak někdy vyznívá. Veškeré slovo je dobré k vyučování a je vdechnuté Bohem, ale nestačí o něm jen meditovat a vizualizovat si ho, aby se v nás zhmotnilo a něco změnilo, ale je to o tom, že slovo máme vzít vážně a řídit se jím. Za to konkrétně jsem často kritizován, že beru Boží slovo vážně a dělám věci, které jsou podle jiných křesťanů zákonické. Ale byl snad král David zákoník jenom protože, že dodržoval a chtěl dodržovat Tóru? Kolik problémů si lidé vytváří, tím, že neposlouchají Boží slovo? Tím že lidé některými věcmi pohrdnou, jakoby se nevztahovali na dnešní dobu? Takto si někdy ospravedlňujeme své nesprávné pohnutky - že se raději přizpůsobujeme světu, protože se chceme líbit svým světským přátelům, nebo sami sobě, nebo přátelům v církvi. Vzít Boží slovo a aspoň to s ním zkusit, poslouchat, alespoň to zkusit na krátký časový interval, řekněme dva týdny? A uvidíme co to s námi udělá. Vždycky je tak dobré, když poslechneme, protože nám to něco dobrého přinese. Otevře nám to oči a vidíme nové věci - a jsme bohatší, ne chudší! Jsme moudřejší, ne hloupější! Jsem v duchu silnější a pevnější a nepodléhám tolik emocionálním výkyvům a názorům jiných lidí, které se mění jako vítr. Když poznám Pravdu ne teoreticky, ne v rámci inspirace či spekulace, ale tím, že jsem poslušný Slovu, pak jsem doopravdy udělal krok dopředu. 

Cesta s Pánem je často jako tura po horách. Náboženství říká: drž se stezky, jdi po předem vymezené stezce. Tu vám vymezili vaši teologičtí učitelé a vůdci. Tu vám vymezili kolíky vpravo, tu kolíky vlevo, řetězy náboženství vás omezují a poutají, abyste se náhodou neodchýlili z cesty a neztratili! A co se stane, když sejdu ze silnice, co se stane, když vybočím z cesty, podlezu ty řetězy a přestanu poslouchat náboženské vůdce? Wow, jakou nádheru a svobodu jsem našel, kus přírody, kus svobody, kus sebejistoty, a nové poznání, a nové prostory, a nové místa, a nové rostliny, a kvítí a vůně a nikdo mi neříká kam bych měl jít. Směr je na mně. A přitom stále mám poznání Božího slova, ničím neředěného, a Božího Ducha, který ke mě mluví a dává mi výklad. Jen nejsem závislý na těch předem vyšlapaných stezkách, které jsou pro většinu, těch co nemají potřebu uvažovat samostatně, pro většinu těch, kteří se spokojí s cizí interpretací Slova. Pro většinu, která sedí každou neděli na shromáždění a stačí jim poslouchat a nemají žádné další otázky. Ale cesta volnosti, cesta svobody, ta člověku umožňuje přijímat Boží slovo nepokrytecky a aktivně se jim řídit. Ne protože mě to někdo naučil, nebo že by to po mně někdo chtěl. Ale protože jsem k tomu došel sám, díky vlastní zkušenosti. Protože jsem sám, avšak z Boží milosti, objevil tuto cestu, aniž by mě někdo vodil za ručičku. Nepochopte mě špatně. Neříkám, že náboženští vůdcové nejsou třeba, jsou ale jen dokud je dítě nedospělé.