Dualita přátelství a nepřátelství ve světě
Cítím potřebu napsat pokračování článku Odpuštění a soud. Komu odpustit a komu ne, protože zřejmě se najde mnoho křesťanů, kteří mě nepochopili. S článkem mimochodem souvisí i článek Mít v nenávisti své blízké a svou duši. V dnešním článku bych chtěl mluvit o dualitě, která je silně cítit celým starým Zákonem (dále jen Tóra) a ovlivnila myšlení židů i v rámci Nového smlouvy. Nová smlouva představuje nový způsob myšlení. Jsem bytostně přesvědčen o tom, že výklad učení Nové smlouvy se musí opírat o Starý Zákon. Dělal to Ježíš i apoštolové, nejčastěji pak Pavel z Tarsu, že svá křesťanská kázání a vyučování opírali o verše ze Starého Zákona. Cílem jejich poselství však byli především židovští věřící, proto autoři listů a kázání nepotřebovali vysvětlovat věci, které v té době byly samozřejmé, nám věřícím z pohanů (hebr. gojím) však samozřejmé nejsou, pokud důkladně nestudujeme Tóru a kulturu a historii židovského lidu před ukřižováním Krista. Proto je nesmírně důležité rozumět tomuto kulturnímu i teologickému kontextu.
Oddělte se a buďte svatí
Jednou z nejznámějších biblických vět, která se týká vnímání duality mezi Božím lidem a světem je právě větě "Posvěťte se a buďte svatí, neboť já jsem svatý" (Lv 11:44 CEP). V hebrejštině slovo posvětit má význam "oddělit, věnovat, nebo zasvětit". V podstatě to znamená, že něco je pro vás tak cenné, tak vzácné, že uděláte vše pro to, abyste to získali a zachovali - a to je svatost, čili čistota, neboli neposkvrněnost hříchem, světem. Nemluvím zde o úsilí vyvinutém za účelem našeho spasení, neboť Ježíš Kristus zaplatil dokonalou oběť, která má moc nás očistit od našich hříchů, pokud jsme ovšem uvěřili a poznali, že Ježíš Kristus je plně Bůh, vždy byl a je Božské podstaty. Jakmile jsme přijali jeho milost zadarmo, nemůžeme již víc udělat, abychom byli spaseni, ale přesto je nutné vyvíjet úsilí o svatost, protože hříšnící nevejdou do Božího království! Jsme-li tedy spasení hříšníci, jsme svatí a usilujeme o svatost a věrnost Bohu, o nápravu svého zlého jednání, pak jsme praví křesťané, spasení svatí, a svou upřímnou víru dokazujeme právě úsilím o to nehřešit - či lépe napravit své jednání, tedy chodit podle Ducha Svatého, čili v té svatosti či v tom povolání, ke kterému nás Bůh povolal...
Verš Lv 11:44 obsahuje slovo, které je přeloženo jako "posvěťte se": lehitqadištem וְהִתְקַדִּשְׁתֶּם֙ a znamená, že se máte oddělit pro Boha, tj. posvětit se, ale také, že Bůh sám vás posvětí, tj. svatými nečiníte vy sami sebe, ale Bůh vás učiní svatými, pokud se pro někoho oddělíte. Tento konkrétní verš se nachází v úseku bible, kde se pojednává o tom jakým způsobem se má Boží lid stravovat, aby nebyl znečištěn hříchem... V nové smlouvě Ježíš vysvětluje, že toto znečištění nepochází z venku, ale ze zkaženého lidského srdce (totiž ze zlých myšlenek). Další podobný verš je v Lv 20:7, Numeri 11:18, Jozue 3:5, 7:13, 1 Sam 16:15 atd. Lv 20 zase pojednává o obětování lidských obětí Molekovi, řeč je tedy o modloslužbě a Lv 20:6 pak mluví o prokletí těch, kdo se obracejí k mrtvým prostřednictvím médií anebo k vědmám. Tato činnost byla v Izraeli těžkým hříchem proti Bohu a tyto osoby, vědmy a tato činnost ať už prostřednictvím věšteckého ducha nebo jiných prostředků (v dnešní době např. tarot, různé spiritistické pomůcky, apod.) způsobuje vážné prokletí nejen osoby, která tuto činnost praktikuje ale i toho kdo tyto činnosti vyhledává. Prokletí je tak silné, že způsobuje neúspěch a neštěstí i těm, kdo tuto činnost přehlíží, tolerují a ovlivňuje i ty, kdo přichází do pravidelného styku s takovými lidmi. Takový je kontext těchto dvou veršů z knihy Leviticus (alias 3. Mojžíšova). Po Lv 20:6 pak následuje výpis dalších těžkých hříchů, za které Bůh odplácí trestem smrti: zlořečení rodičům, cizoložství s ženou jiného (nemusí být nutně v manželském svazku, i když Tóra jinou* formu vztahu než manželský nezná.
- * Poznámka: nemanželský sexuální vztah je považován za tzv. Zanah (hebrejský termín זָנָה ,זָנָה mající více významů, který označuje nevěru, sexuální nečistotu, promiskuitu, zpronevěření, vůči Bohu, modlářství, cizoložství a prostituci - český oficiální termín je smilstvo; neformálně lze přeložit jako záletnictví, zahýbání; nevěrník či záletník pak je zonah - זונה nebo qedeša - קדשה; kde kedeša je spíš prostitut/ka od slova קדש - zasvěcený, často ve vztahu k chrámové prostituci a nebo kultovní prostituci obecně; kdežto zonah je blíž k sexuální a mravní nevázanosti). Tento hřích se také velmi často trestal smrtí.
Dále jsou uvedeny různé formy incestu jako smrtelný hřích, sex se stejným pohlavím (osobní identifikace nehraje roli, ale orientace je v podstatě definována tímto chováním). Pokud by si někdo vzal za ženu matku i její dceru, smrtelný trest za takový hřích je podle židovského zákona trest upálením. Tato velmi přísná a bolestivá forma je vyhrazena jen pro ty nejzávažnější zvrhlosti (CEP používá slovo "mrzkost", hebr. zimmáזִמָּה -doslova zlý plán, zlomyslný záměr, dále incest, cizoložství, modlářství, děvkařství; je to tedy obzvlášť nechutné jednání). Zemřít musí také žena, která by se chtěla pářit se zvířetem (behemá H929; a slovo rábá רָבַע lehnout si - termín vyjadřující také kopulaci; zde "leribá").
Manželský vztah bratra a sestry je hříchem, ale ne smrtelným, tj. nenáleží za to trest smrti, ale jsou vyobcování z židovské komunity, tzn. musí žít odděleně mimo svatou společnost a nejsou již součástí Svatého lidu. Tímto jsou ti dva potrestáni, neboť se jim bude vést hůře než těm, kdo se rozhodli žít spravedlivě a zachovávat všechny ustanovení Tóry. Podobně méně závažný čin je pokud by někdo spal s ženou v období jejího krvácení. Tento trest byl nejspíš jen dočasný, protože po uplynutí určité doby a očištění se by se mohli vrátit. Podobné hříchy: je zakázáno spatřit nahotu své tety, strýce - ve skutečnosti se tam mluví o tom, že ta teta je vdaná nebo strýc je ženatý, čímž dojde k tzv. odkrytí nahoty partnera, jedná se tedy o potupu jiného člověka. Pokud by navíc došlo k intimnímu sblížení, tak jsou prokleti tak, že nemohou mít děti. Stejný princip a hřích platí pokud si někdo vezme ženu svého bratra (tomuto nerozumím, jak si může vzít ženu někoho kdo už je ženatý, leda by zemřel - u židů ale platí právo zastánce, že nejbližší příbuzný si může vzít ženu příbuzného, aby ho zajistil - této tématice blíže nerozumím, zmiňuji ze jen kvůli kontextu).
Závěr tohoto úseku tedy zní takto:
Leviticus 20:22-27 "Budete dbát na všechna má nařízení a na všechny moje řády a jednat podle nich, aby vás nevyvrhla země, do které vás vedu, abyste v ní sídlili. Nebudete se řídit zvyklostmi pronároda, který před vámi vyháním. Zprotivil jsem si je, protože se toho všeho dopouštěli. Ale vám jsem řekl, že dostanete do vlastnictví jejich půdu. Vám ji dám do vlastnictví, zemi oplývající mlékem a medem. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás oddělil od každého jiného lidu. Proto rozlišujte mezi čistými a nečistými zvířaty a mezi nečistým a čistým ptactvem, abyste neuvedli sami sebe v opovržení kvůli zvířatům, ptactvu a všelijakým zeměplazům, které jsem oddělil, abyste je měli za nečisté. Budete svatí pro mne, neboť já Hospodin jsem svatý. Oddělil jsem vás od každého jiného lidu, abyste byli moji. (27) Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně."
20. kapitola knihy Leviticus tedy dopodrobna a jasně vypisuje v čem spočívají hříchy a nechutnosti pohanských národů, které Bůh před Božím lidem - před Izraelem vyhnal ze země Kenaanské (Kenanejské, podle jména národa Kenan/Kanan). Je tam také zmínka o tom, že je důležité nejíst nečistá zvířata. Připomínám tento závěrečný text Lv 20:25 poměrně často a v souvislosti s 20:22 a s Ezechielem 11:19-20 "A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými nařízeními, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem." a Ezechiel 36:26-27 "A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich."
Tyto zvýrazněná slova, jsou právě ty velice důležité části a úseky, které se v křesťanských kruzích ignorují. Většina křesťanů prostě nevidí tento kontext, že Nová smlouva byla dána k tomu, abychom byli Duchem Svatým zmocněni k tomu, abychom se dokázali řídit Hospodinovými nařízeními, o kterých pojednává celá kapitola Lv 20, tj. včetně dodržování přikázání o tom, že nemáme konzumovat nečisté potraviny. Osobně si myslím, že tato kapitola by měla být morálním základem a vzorem pro křesťanskou víru, protože křesťan - byť má na výběr zda bude jíst nečisté maso nebo nebude - může být požehnán ještě více, pokud se bude řídit Hospodinovými řády. Zejména pak upozorňuji na Jeremiáše 31:33 "Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem."
Jako křesťané se ztotožňujeme s tímto prohlášením, ačkoliv je napsáno, že se to týká Izraele, ale chápeme Izrael jako Boží lid, ke kterému se počítáme díky víře v Mesiáše, kterého židé odmítli a zavrhli. Tento verš je často citován v křesťanských kruzích, ale ty další verše, které dovysvětlují jak to celé Bůh vlastně myslel už citovány nejsou a to v kontextu potřeby dodržovat přinejmenším přikázání kapitoly Leviticus 20.
Leviticus 20 v podstatě shrnuje to co bylo řečeno v kapitole 18:
Leviticus 18:2-5 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: "Mluv k Izraelcům a řekni jim: Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi. Budete jednat podle mých řádů a dbát na má nařízení; jimi se budete řídit, neboť já jsem Hospodin, váš Bůh. Budete dbát na moje nařízení a na moje řády. Člověk, který podle nich bude jednat, bude z nich žít. Já jsem Hospodin.
Je jasné, že Ezechiel 11:19-20, 36:26-27 pojednává o Novém Duchu, kterého Bůh dal prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista, když uzavřel s Božím lidem lepší smlouvu. Právě díky této nové smlouvě jsme schopni dostát závazkům z té staré smlouvy vyplývající, pokud jsme se ovšem cele vydali Bohu, tj. posvětili se, jak Bůh od nás žádá. Tomu se říká pravé obrácení se. Stará smlouva tedy nebyla zrušena, vždyť sám Ježíš řekl:
Matouš 5:17 "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit."
Oddělení se ve vztahu k pohanským národům
V předchozím úseku jsme si připomněli co znamená Boží požadavek na to, že se máme posvětit a oddělit pro Boha. Bůh nechce, abychom se řídili pohanskými zvyky, máme se oddělit a mít vlastní zvyky. Důraz na to je kladen také v Lv 18:26-30 a Lv 20 to opakuje. Lv 19 pak představuje konkrétní návod, hlavně pro židy jak měli žít, ale my křesťané si z toho také můžeme odnést mnoho přikázání určených celému Božímu lidu:
Leviticus 19:11-18 "Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního. Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin. Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin. Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. (17) Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin."
Leviticus 18:17 je velmi důležitý pro pochopení toho jak má správně fungovat spravedlnost a odpuštění. Člověk má právo domáhat se práva a zároveň má právo trestat - je-li v pozici staršího židovské obce nebo křesťanské církve - ale tento trest je spojen se schopností odpustit, totiž nechovat nenávist k tomu, kdo je trestán, neboť Bůh zde klade důraz na zachování čistoty srdce. Tento verš přitom osciluje např. s Matouš 5:27-28 "Slyšeli jste, že předkům bylo řečeno: `Nezcizoložíš.´ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci." ... nebo Matouš 15:17-19 "Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do žumpy? Co ale z úst vychází, jde ze srdce, a to špiní člověka. Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky."
Jinými slovy, Ježíš, ve shodě s Tórou potvrzuje Lv 19:17. Tento termín "ze srdce" kupodivu není platný jen pro Nový zákon, ale i pro Tóru, kde se toto slovní spojení vyskytuje 8x. Příklad:
Žalmy 15: Žalm Davidův. Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu, pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě, nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.
Pro židovský lid, bylo naprosto klíčové, aby se zcela oddělil od pohanských zvyků a nestýkal se s pohany, protože tento lid neměl sílu na to aby se vyhnul pokušení když by se dostával do styku s těmito pohanskými národy. Navíc Bůh nestrpěl, aby se v jeho Svaté zemi hřešilo, aby se tam obětovalo cizím Bohům atd. To byl důvod proč Bůh chce aby si Boží lid oddělit. My křesťané, jako Boží lid z pohanů, však nemáme jinou možnost, než žít zde mezi pohanama. Bůh sice vyzívá, že lid z ciziny se přijde poklonit před Bohem na horu Sijón či do Jeruzaléma, ale jelikož židovský stát nepřijímá jinověrce a nepodporuje emigraci obyvatelstva jiného než židovského, nemáme možnost se přestěhovat abychom žili v o něco více pokojnější zemi. A právě kvůli tomu se musíme nějak přenést přes to, že nejsme schopni naplnit Boží přikázání kompletně, ale Boží Duch v nás, který nás skrze krev Ježíše Krista očišťuje od veškeré nečistoty, nám dává vítězství nad každou nečistotou, která není z nepochází z lidského srdce. Přes toto vítězství, se já křesťan z pohanů, dobrovolně rozhodl, že budu raději lpět na Božím přikázání ohledně stravování dle Lv 20:25, protože mám na výběr a nejsem v situaci, kdy bych jinou možnost neměl. Za předpokladu, že se věřící dostane do vězení nebo do jiné nouze, kdy není nic k jídlu i za situace, že člověk nezná Tóru, dokážu pochopit proč se lidé uchylují ke konzumaci vepřového masa. Pokud ale mám na výběr a v dnešní době máme velice pestrý výběr, nevidím důvod proč bych se já jako křesťan nemohl přeorientovat na to co si Bůh žádá.
Jako křesťan, který se chce oddělit pro Boha nechci zachovávat pohanské zvyky, proto nezachovávám Vánoce a Silvestra, viz článek. Toto objasňuji v článcích: Původ Vánoc a tradice zdobení Vánočných stromků, a Pohanský původ Vánoc (v druhém článku jdu víc do hloubky, abych objasnil jednotlivé pohanské tradice jak se přenesly do Vánoc). Ohledně Silvestra článek nemám, ale je to den kdy pohané slaví, aby se mohli opít a užívat si života, navíc biblický kalendář je jiný, židé mají vlastní kalendář, který je dobré znát, abychom věděli co si v který den připomínají. Takové tradice, které vedou jen k bezúčelnému vyhazování peněz a mrhání časem neslavím, ale raději se tento volný čas se raději snažím využít ke studování Božího slova nebo předávání těchto informací čtenářům mých stránek.
Ještě bych chtěl připomenout, že židé se od pohanů opravdu oddělovali velice striktně, a to tak, že s nimi ani nepřicházeli do styku, aby se neznečistili. Nepřicházeli tak do styku ani s ničím co bylo od pohanů. Nevím však jak to bylo v případě politických styků, apod. kdy jeden vůdce či zámožný člověk přinesl dary a dal jej například židovskému vladaři, který uctíval Hospodina jako byl David či Chizkijáš. Některé dary jako vonné masti či oleje přece byly neomyvatelné... Židé určitě udržovali politické či přátelské vztahy s některými pohanskými králi (či královnami, viz královna ze Sáby), ale tyto často zajišťovali prostředníci: poslové. Mám za to, že většina národů byla vůči Izraeli nepřátelská a toužila si jej podmanit. Jen v době, kdy Izrael věrně sloužil Hospodinu, Bůh tento národ před pohany úspěšně chránil. Pokud se židé odklonili od své smlouvy s Bohem, pak prohrávali v bitvách a bylo pro ně těžké hájit svá území. Od těchto politických vztahů se tedy odvíjeli nepřátelské vztahy s pohanskými národy. Jsem si ale jist, že pokud by se pohanské národy nechovali nepřátelsky, ale usilovali o mezinárodní spolupráci (tj. respektovali politickou suverenitu země Izrael), i Izrael by měl k nim otevřenější a vstřícnější přístup. Nicméně i zevnitř Izraele existovali nepřátelé - to byli jednak uctívači zakázaných božstev, modláři, nevěrníci, záletníci a pachatelé nepravostí, kteří usilovali o zkázu vlastních bratrů porušením přikázání Lv 19:18 "Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého".
Oddělení a posvěcení se či oddání se Bohu tedy není jen oddělení národa, ale i oddělení jednotlivce. Každý jednotlivec tedy má Boha hledat sám za sebe a sám musí přebírat odpovědnost za své hříchy a za svůj vztah s Bohem, současně se ale může "kolektivizovat" do skupin, kteří se chtějí pro Boha posvětit a v těchto skupinách se scházet a posvěcovat, aby si byli vzájemně oporou a požehnáním.
Význam bratrství a sesterství a nepřátelství světa
Tímto jsme se vlastně dostali až k bratrství. Tím, že se lidé shlukují do skupin, které sdílí stejný pohled na Boha a jeho představu o spravedlnosti, a že se chtějí dobrovolně jeho nařízeními řídit a žít podle tohoto učení, vzniká uskupení, kterému říkáme církev. Církev má však dvě roviny. Jedna rovina je duchovní realita, že součástí církve, součástí Božího lidu jsou všichni, kteří věří v Hospodina, uctívají ho a řídí se jeho nařízeními. Takhle člověk může fungovat i jako jednotlivec, byť to může mít těžké pokud nemá kolem sebe nikoho stejně smýšlejícího s kým by mohl sdílet svou víru a mohl například přijmout přímluvnou modlitbu či požehnání od jiného bratra či sestry v nebeských věcech. Druhá rovina je tedy ta kolektivní, kdy se lid Boží schází aby společně uctívali Boha. Toto scházení má své osobní kouzlo, pokud správně fungují vztahy, láska a spravedlnost mezi lidmi, i společné uctívání hudbou či dokonce tancem má své velké kouzlo a přibližuje nás k Bohu, neboť můžeme zažít ještě větší blízkost. Je to jako svátek, zvláštní den, který je něčím výjimečným, jehož plný význam však dokážeme ocenit a využít jen pokud jsme se oddali Bohu a plníme jeho přikázání. V církvi by správně mělo docházet k odstraňování duality a nelézání pochopení jednoho pro druhého, člověk by však měl být schopen také dávat poznání těm, kdo ho nemají nebo jsou slabí v poznání a ve víře. Proto se lid schází, aby si mohl navzájem pomáhat a zažívat život a opravdovost víry. Sdílení osobních zkušeností s Bohem a s jeho cestou dokáže povzbudit ale i nasměrovat.
Čím víc se církev jako fungující kolektiv semkne, pokud věrně slouží Bohu, může se stát trnem v oku nevěřícímu okolí. Například vykonáváním povinnosti šířit evangelium do světa, se stáváme snadným terčem těch, kdo nesnáší věřící a považují nás za nepřátele a manipulátory. Ti kdo se pak cítí v takovém ohrožení chovají averzi a buď ji zdají otevřeně najevo nebo mohou při efektivní evangelizaci zavolat policisty a stěžovat si. To je to nepřátelství, o kterém mluvil Ježíš, že se s ním setkají jeho učedníci.
Oddělení pro Boha tedy automaticky přináší také nenávist okolního světa. Člověk, který je spasen a nalezl bezpečnou cestu, která ho přivede k Bohu, cestu spravedlnosti, se sám stává trnem v oku těm, kdo spravedlivý nejsou a nenávidí Boha nebo o něm přinejmenším nechtějí slyšet. Člověk, který se pro Boha neoddělil a nevydal mu celý svůj život, logicky nepřátelství světa nezažívá, protože chce být zadobře se světem. Nechce přijít o své přátele, nechce přijít o oblíbenost u svých kolegů v práci, ve škole nebo u nadřízeného. Opravdový a zodpovědný věřící, který dbá na dodržování Božích zákonů musí čelit tlakům a výzvám, během kterých je jeho víra a věrnost Bohu prověřována, aby jeho víra a vytrvalost byla ověřována a prověřována, zda je pravá.
Máme-li tedy oddělení od světa, máme zde dualitu. Tato dualita je prostoupená celým Starým Zákonem. Kdo ji vidí, vidí pak i dualitu v Novém zákoně a chápe, že bratrství a sesterství neboli církevní jednota je v protikladu ke světu. Bratrem a bližním se (tj. blízkým člověkem) pak logicky stává člen církve, člen židovské obce, přítel apod. Nikoliv ten, kdo nepřijímá evangelium. Jan křtitel o takových lidech mluvil jako o plemenu zmijí ("Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem?" Mt 3:7). Je vám jasné, že takové pojmenování a takový postoj rozhodně není postoj přátelský? Podobně Ježíšova tvrdá řeč vůči farizejům/židům: "Vy jste z otce ďábla a chcete plnit touhy svého otce. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, neboť je lhář a otec lži." (Jan 8:44). Když tedy nazývá nevěrné židy dětmi ďábla, rozhodně to není přátelský a přívětivý postoj. Nebo Jakub, který mluví o tom, že kdokoliv hřeší a miluje svět, zachovává přátelství se světem: "Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdokoli si tedy umíní být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem." Jakubův 4:4. Jak jsem již vypisoval výše, hebrejský pojem pro cizoložství nebo smilstvo je široký a ty termíny jsou tři, ale popisují vždy nevěru vůči Bohu a hřích obecně. Zde tedy Jakub nemusí myslet jen konkrétní hřích, ale píše o "přátelství se světem" což znamená právě i ty zlé myšlenky, o kterých píše Ježíš podle Mt 15:18-19 a Tóra Lv 19:17. Zlé myšlenky jsou totiž indukovány díky přátelství se světem, ať už mluvíme o stycích s pohany nebo o pouhé sledování televize, čtení zpráv nebo internetu nebo poslouchání rádia. Všechny toto věci pro nás představují záplavu často negativních, lživých nebo pomluvných informací, nebo špatných návodů a rad, kterými bychom se neměli řídit. Tyto věci nás ovlivňují a strhávají k nesprávnému myšlení. Proto tolik potřebujeme číst bibli, abychom byli směrováni správným směrem. Pavel z Tarsu použil frázi "Špatné vztahy kazí dobré mravy." (Pavel citoval řeckého dramatika Menandrose).
Nepřátelství světa je reálné, ale jak se k němu stavět?
Dozvěděli jsme se tedy, že pokud věrně následujeme Boha, poznáme nepřátelství světa. Právě kvůli této opozici je dobré mít vztahy s dalšími věřícími, kteří to vidí podobně. Víme už jak židé vnímali nepřátelství světa a že se Ježíš, Jan Křtitel a apoštol Jakub nestavěli k nepřátelům vstřícně. Ježíš říká, že máme milovat nepřátele, co tím vlastně myslel?
Jakub popírá, že bychom se měli se světem kamarádit. Jelikož existuje také přikázání nést svůj kříž, což vlastně znamená snášet utrpení působené světem, znamená to, že si máme všechno líbit?
Ohledně duality, zde je krásně vidět, že Ježíš se choval jinak k lidem ze světa, kteří nechtěli o Bohu ani slyšet, měli svou verzi, své náboženství, ale nesnesli člověka, který se řídil Božími zákony, byl spravedlivý a usvědčoval je z hříchu. Tak moc ho nenáviděli, že ho chtěli zabít. Ježíšova kázání k těmto lidem jsou konfrontační a pro ně nepříjemná, vyvolávají u jeho odpůrců nenávist a touhu ho zabít. Farizejové hledali falešnou záminku a plánovali jeho smrt (zimmá זִמָּה - zlé plánování, viz výše). Ježíš ve svém srdci určitě nechoval nenávist, přesto ale jednal jinak s těmito nepřátelskými vůdci a jinak jednal s chudými lidmi, kteří nebyli zpychlí a zkažení hříchem. Jednal s nimi s opravdovou láskou, vlastně jednal se všemi stejně: všechny hříšníky usvědčoval a odhaloval jejich hříchy. Proto se v Janově evangeliu píše, že světlo přišlo na svět a že to světlo svítí ve tmě a tma ho nepohltila (Jan 1:5). A také: "A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více oblíbili tmu nežli světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý, kdo koná zlo, totiž nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Ale kdo koná pravdu, přichází ke světlu, aby jeho skutky byly zjeveny, že jsou vykonány v Bohu." Jan 3:19-21. I na tomto verši vidíme nepřátelství ke světu. Zde vidíme, že mezi světlem a tmou je nepřekonatelná hranice, totiž, že buď světlo pustíme do svého života a naše hříchy necháme odhalit, tzn. pokoříme se před Bohem a vyznáme své hříchy a požádáme Boha o jejich odpuštění a smazání, abychom získali svobodu a mohli opustit ten starý hříšný způsob života. Abychom získali nový život v Kristu Ježíši. Nebo světlo nevpustíme a budeme ho nenávidět a tajit svoje hříchy před Bohem i před lidmi. Vstoupení do světla je Boží milost, jen díky jeho milosrdenství, když on se rozhodne posvítit na naše hříchy, když my ho o to požádáme, on nám ukáže pravdu o nás. Poznání hříchu je bolestivá věc, nepříjemná, pokořující, oslabující, avšak pokud jej před Bohem necháme odhalit a odpustit, pak nás už zlo nebude dál ovládat. Vírou pak přijímáme odpuštění hříchů. Je to zázrak. Haleluja.
Farizeové a všichni zlí lidé, kteří chtějí pokračovat ve svých zlých choutkách a užívání své moci a zábavy, nechtějí opravdově přijít k Bohu a to je jejich odsouzení (J 3:19). "Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo ale Synu nevěří, nespatří život a zůstává na něm Boží hněv*." J 3:36 * org0 - tj. trest. Tak je to každým kdo neuvěřil ve jméno jednorozeného Božího syna (J 3:18).
Z bible vyplývá, že chování vzorů víry je odlišné k těm, kdo se chovají spravedlivě podle Božích přikázání a k těm, kdo chovají nenávist v srdci. Těm kdo jednají nespravedlivě, Bůh odpovídá tvrdě a stejně tak s nimi tvrdě jednali i Ježíš a Jan křtitel. Tvrdě mluvíme-li o slovech, nikoliv o skutcích násilí. Ve svém okolí zpravidla najdeme 4 druhy lidí:
- Věřící, kteří věří v bibli, prakticky ve stejnou věc.
- Hledající hříšníci, kteří nemají nepřátelské vztahy s námi, ale Boha neznají.
- Hříšníci, kteří Boha nenávidí a odmítají. O Bohu nechtějí vůbec slyšet nebo je toto téma dráždí a provokuje k nenávisti. Svou nenávist prakticky nedokáží skrývat, jednají agresivně a nepřátelsky.
- Věřící, kteří sice částečně věří v bibli, ale mají nedostatečné poznání a neznají Boha na osobní úrovni, tak aby jejich život byl opravdově proměněn. Sem řadím sekty jako Svědky Jehovovi* a Katolickou církev, ale i mnohé jiné křesťanské církve, které káží převrácené a falešné (tj. nepůvodní) evangelium. Tento bod je podobný bodu 2., s tím rozdílem, že tito věřící si svůj hřích ne vždy přiznají. Přijímají určité bludy, kterými si racionálně ospravedlní proč se nemusí řídit něčím co se píše v bibli (jako je tématika Lv 20:25) nebo třeba popírají(*) existenci Ducha Svatého jakožto Boží osobnosti, ačkoliv bible se o Duchu Svatém vyjadřuje jasně, že dělá ty stejné věci jako pouze osoba může dělat, nikoliv energie. Často se vyznačují překrucováním Božího slova buďto neodborným výkladem, neznalostí biblických jazyků, ale také v důsledky toho, že se sami stali obětí systémové manipulace a vymývání mozků. Jsou obětí satanova překrucování Božího slova.
Blížím se k závěru a tak chci shrnout, že ačkoliv Bůh řekl, že máme milovat své nepřátele a odpouštět svým bratrům (případně odpouštět nepřátelům jejich prohřešky), současně bible dělá rozdíl mezi bratry a nepřáteli. K bratrům, kteří uctívají stejného Boha a nehřeší hříchem, který je k smrti, se chováme jinak než k nevěřícím a to pro jejich vlastní nepřátelství, které nepřátelé chovají k nám. Jejich vlastní nepřátelství znemožňuje, abychom mohli jednat přímo na rovinu a upřímně, aniž by nás nenáviděli ještě více nebo napáchali vůči nám ještě více zla. Proto jim zůstávají tajemství Božího království skrytá. Toto téma blíže rozvádím u článku Odpuštění a soud. Článek v podstatě upozorňuje na to, že Bůh říká, že máme milovat své nepřátele a odpouštět lidem, ale ne do takové míry, že by to vedlo k našemu sebezničení. Víme to, neboť i Ježíš se před svými nepřáteli skrýval. Měl čas konfrontací, ale také čas úniku, kdy ho židé chtěli zabít. Pavel z Tarsu to měl vlastně stejně: čas konfrontací, kdy se Pavel bránil například slovy "Tebe bude bít Bůh, obílená stěno! Ty tu sedíš, abys mě soudil podle Zákona, a proti Zákonu mě nařizuješ bít?". Přestože Pavel miloval své nepřátele, dokázal se slovně ohradit a to až do míry, kdy si servítky nebral. Uměl se taky bránit. Křesťané opravdu nemusí snášet vše a to přestože Ježíš řekl, že máme nést svůj kříž. Pokud se však rozhodnou dobrovolně podstoupit utrpení a ponížení pro to, aby mohli zvěstovat evangelium dává toto sebezapření větší smysl.
Naopak humanitární a charitativní činnosti, při kterých není hlásáno Boží slovo a není při nich uplatňována moc modlitby jménem Ježíše Krista, nemají s Bohem nic společného, neboť nerozlišují komu je tato pomoc poskytována. Humanitárním organizacím je obvykle jedno jestli svou pomoc poskytují nepřátelům Izraele, nenávistníkům a svévolníkům z řad Palestinců* a Arabů, protože se neřídí biblickými měřítky a Božími vzory víry. Bůh rozlišuje mezi přáteli a nepřáteli Boha a Boží nepřátele sklidí své prokletí a svou odplatu stejně jako ti kdo jim pomáhají, pokud tato pomoc nehlásá Ježíše Krista jako jediného spasitele a jedinou cestu k Bohu. Pokud má mít dobročinnost přínos pro Boží království, musí být součástí zvěstování Ježíše Krista neboť to jediné nás odlišuje od pohanů. Více na toto téma, viz Koncepce humanismu ve Starém zákoně.
Toto téma určitě není vyčerpané, protože je obsáhlé a složité.
* - pojmem Palestinci myslím Arabské Palestince - arabsky mluvící obyvatelstvo na území Palestiny, které většinou vyznává islám. Ve skutečnosti Palestinec je obyvatel Palestiny, může jím tedy být klidně i žid hlásající se k Judaismu.