Nezbytnost a podstata ospravedlnění

Rejstřík: Wesleyho Křesťanský průvodce: Křesťanova dokonalost

* * *

Písma nás informují, že "Bůh stvořil člověka ke svému vlastnímu obrazu", jako svatou a šťastnou bytost. Je však velmi zřejmé, že ztratil svou nevinnost a štěstí a stal se vinným a ubohým. Toto je charakter, který Písmo lidstvu přičítá univerzálně. Z toho nevyhnutelně vyplývá, že pokud lidé jsou padlé stvoření, jejich činy musí být hříšné dokud nejsou obnoveni (angl. renewed); a když jsou hříšní jsou tak ubozí, že se do nedá vylíčit.

V tomto stavu bylo celé lidstvo, když "Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna; aby kdokoli, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný." Když je člověk vinen potřebuje odpuštění. Když je znečištěný a jeho mysl je v nepřátelství vůči Bohu, potřebuje obnovení. Ta první změna se nazývá ospravedlnění, ta druhá se nazývá posvěcení (pozn. překl. někteří křesťané tomu říkají obnovení mysli, nejsem si však jistý zda tento moderní termín používaný v protestantských kruzích je úplně identický s Weslyho termínem posvěcení).

Nejde jen o rozdíl mezi ospravedlněním a posvěcením v jejich základní povaze, ale je zde ještě větší rozdíl, že naše milost je plná spravedlnosti - naše ospravedlnění je úplné, protože respektuje veškeré naše minulé hříchy, ale naše posvěcení v té době je obvykle jen částečně. V následující eseji se zabývám hlavně tím druhým. Momentálně bych však hovořil stručně o tom prvním, konkrétně o ospravedlnění. 

Ospravedlnění - Cesta z temnoty do světla

Ospravedlnění předchází osvícení porozuměním, kdy je hříšník přesvědčen o zkaženosti své povahy a hříšnosti svého života. Pokud byl morální a dodržoval vnější náboženské povinnosti, když přijde k tomu, aby přijal pravé světlo, nahlíží na sebe jako na hříšníka a ve všech věcech nedosahuje slávy Boží. S tímto objevem obvykle jde ruku v ruce velká míra nevěry a otrockého strachu, který zatemňuje duši a udržuje evangelikální metodu spasení mimo dohled. Setkáváme se s důkazy o neschopnosti jakékoliv lidské bytosti učit člověka moudrosti, neboť probuzenému hříšníkovi můžeme opakovaně a tím nejjasnějším způsobem říkat, že Kristus ho vykoupil z hříchu a že je spasen (angl. may be saved) milostí skrze víru v toto usmíření a jiným způsobem být spasen nemůže; této metodě se málokdy podvolí, i když je na dosah, dokud nezažije tu výhodu své vlastní spravedlnosti a na základě zkušenosti nezjistí, že nestačí, aby se sám snažil ospravedlnit před Bohem (angl. it is insufficient to justify him before God). Tato snaha zachránit se však brání tomu, aby během toho mohl být vysvobozen před odsouzením a hněvem. Tato snaha také slouží k tomu, aby zmátla jeho mysl, aby se bránil poznat hloubku a pravost jeho pokání, aby se skryl před Božím milosrdenstvím a spasení bylo schováno před jeho pochopením, aby jeho duše byla naplněna hroznými dojmy věčné trosky. 

Posléze, když v sobě nenašel nic dobrého a zjistil, že jeho vlastní snaha je naprosto nevyzpytatelná, je veden naléhavostí svého případu, aby se vzdal a věřil jen v milost Spasitele; a když to udělá, najde odpočinek pro svou duši. Toto je první akt podřízení se vůli Boží a zasnoubení v jeho milosrdenství; a bezprostředně poté následuje akt přijetí z Boží strany. Brzy, obecně okamžitě, ale možná ne vždy, Duch svědčí jeho duchu, že je Božím dítětem; že je omilostněn a adoptovaný kvůli Kristu. Jeho srdce se okamžitě rozpouští v lásce a vděčnosti a on volá, můj Pane a můj Bože. Cítí, že velká změna je způsobena nejen jeho vnějšími vztahy, ale v něm, v rámci jeho mysli a dispozicemi jeho duše; vysvobozuje ho z ducha otroctví a strachu; přeměňuje srdce kamenné na srdce masité a uvolňuje v něm lásku k Bohu a člověku. Cítí, že je novým stvořením a raduje se ze své šťastné změny. "Ospravedlňován vírou má mír s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista." S Duchem přijetí se veselí nevyslovitelnou radostí plnou slávy. Toto je obvyklá zkušenost nově zrozené duše.

Emoce nejdou vždycky ruku v ruce s obrácením

Existuje však samozřejmě mnoho příkladů osob, které se skutečně probudily a uprchly do útočiště a uchopily tu naději, která byla před nimi, které neměly tak jasný důkaz o jejich přijetí v Kristu a které měly malou nebo žádnou radost. Ale pro naše bytí Božích dětí je zásadní, abychom měli v nejnižším smyslu víru v Krista a vítězství nad hříchem. Víra v nejnižším slova smyslu, důvěra v Krista, znamená, že jsme se mu podrobili a že jsme ho přijali jako našeho Spasitele; a když se vzdáme svých tužeb, nejsou proti němu využívány a vskutku ani nemohou být.  

Je to vysvětleno slovy svatého Jana: "Ten, kdo se narodil z Boha, nemůže spáchat hřích -" jeho vůli nelze současně využívat opačným způsobem; a zdá se tedy, že pokoj s Bohem a pokojné svědomí jsou nezbytným a neoddělitelným plodem víry. Ale nemůžeme říci to samé o všech smysluplných útěchách z milosti, zvláště o radosti ne. Radost není neoddělitelné ovoce víry, protože víra se často nalézá bez ní. Ovoce víry, stejně jako ovoce stromu, může být částečně odloženo, i když ty uskladněné věci jsou dobré.

Riziko vychladnutí - Ducha neuhašujte

Ale slabý křesťan, který neobdržel jasné a trvalé svědectví Ducha, by měl být učen, aby o to žádal, a měl by být povzbuzován, aby očekával tuto velkou výsadu Božích dětí. Má právo to očekávat, podle mnoha slibů, zejména toho, že náš Spasitel důrazně řekl zaslíbení Otce, to jest zaslíbení Ducha Svatého jako utěšitele, aby přebýval ve všech pravých věřících.

Velkou chybou mnoha křesťanů však je, že jakmile získají to, co se nazývá "naděje", zastaví se a nehledí dál. Nevyhnutelným důsledkem toho je, že brzy ztratí půdu pod nohama; oko jejich duše je ztmaveno, horlivost jejich tužeb je zmírněna, teplo jejich citů je do určité míry zchlazené, do jejich duší přichází štíhlost (pozn. překl. netučnost) a za chvíli se objeví vady jejich srdce znovu a převládnou nad nimi. Jsou tak přivedeni do tragičtějšího otroctví, než z čehož nedávno unikli.

(Pozn. překl. - autor textu se snaží upozornit na to, že křesťan, který po svém obrácení nezažil zvláštní obecenství Ducha Svatého je v ohrožení, že dříve nebo později vychladne. Proto musí žádat toto potvrzení a přijetí Ducha Svatého. Bez něj je jen otázka času, než člověk skončí v hříchu, neboť bez něj se naše úsilí žít podle náboženských mantinelů setká s neúspěchem. Autor také zdůrazňuje nutnost vyučování a motivace v tomto směru příslušnou autoritou, pokud se tak neděje tak člověk jen vede náboženský život podle vnějších okolností, ale ne zbožný ve smyslu vnitřní proměny Duchem Svatým. V takovém případě ve vzduchu visí riziko odpadnutí od Boha. Je pravda, že tento fakt je velmi klíčový a významný a neměl by se opomíjet a proto jsem se rozhodl vysvětlit to méně krkolomným jazykem.)

Pokud by tomu s ním však bylo jinak a pokud by stál pevně ve svobodě díky níž ho Kristus osvobodil, dříve či později pocítí potřebu hlubšího díla milosti. Opravdu zjistí, že je posvěcený, ale částečně.

Ať v době této zkoušky (těchto trápení) neodhodí svou (sebe)důvěru, která má velkou odměnu za odměnu. Občas se může zdát, že věřit a doufat proti tolika zkouškám je beznadějné a nestojí to za pokus ***. Přesto ať doufá. Ať svou starost uvrhne na svého Boha a trpělivě na něj čeká, a nakonec zjistí, že není marné věřit v Pána v nejtemnější hodině. Z pece vyjde čistější, než když vcházel dovnitř. *** roste v milosti a poznání našeho Pána Ježíše Krista. Bude-li tedy v době zkoušky pevně stát a bude-li se za všech okolností tlačit dopředu, dosáhne na tu mysl, která byla v Kristu, a vyroste do míry postavy Kristovy plnosti (pozn. překl. J 1:16; Ef 3:19).

* * *

Další kapitola: 2.a - V čem křesťanova dokonalost nespočívá