Cesta Slova života (Zdeněk Vojtíšek) 

Zdroj: Dingir 2008/02, str. 55-58, Téma: "Malá historie našeho největšího společenství hnutí víry"

Zvěřejněno se svolením redakce Dingiru. (Zdeněk Vojtíšek 16.11.2020 12:46).

Zvýraznění, zejména barevné, jsou doplněné Křesťanskými stránkami.

Perex: Mezi skupinami, které si v nábožensky vzrušeném období první poloviny 90. let říkaly o pozornost veřejnosti, byla snad nejznámější Voda života. Projevy mimořádné víry, bouřlivé bohoslužby, které nepřipomínaly nic, co bylo tehdy o křesťanství známo, masové evangelizační akce s uzdravováním a dalšími neobvyklými jevy, přízeň některých známých osobností z uměleckého světa - to vše poutalo značný zájem, podporovaný a stupňovaný médii. Dnes naproti tomu Slovo života (ke změně jména došlo roku 1994) už není zdaleka jediným společenstvím, které vzešlo z hnutí víry, a samo prodělalo zásadní vývoj.

V následujícím článku se tento vývoj pokusíme sledovat a popsat s pomocí Alexandra Fleka (* 1968), prvního českého pastora Vody života,[1] a Jiřího Zdráhala (* 1970), pastora Slova života v Brně na přelomu století.[2]

Začátky společenství, které se později pojmenovalo Voda života, jsou spojeny se zambijským letničním kazatelem a učitelem Henrym Kashwekou,[3] který přijel do Československa v červenci 1985 jako mezinárodní student. Kolem něho se v Praze v únoru 1987 zformovala skupina mladých zájemců o křesťanství. "Byli to většinou svobodomyslní lidé z naprosto necírkevního prostředí, kteří bylí zvyklí scházet se například po hospodách," říká Alexandr Flek, který v této době díky Kashwekoví konvertoval ke křesťanství, "což kontrastuje s velmi sevřenou podobou skupiny, které pak nabyla v rámci hnutí víry." 

Alexandr Flek (obvykle nazývaný Saša) a další konvertité ve věku kolem 19 let si zvykli spolu trávit téměř všechna odpoledne a večery a v červnu 1987 byli kvůli svým aktivitám vyslýchání Státní bezpečností a konfrontováni s výhrůžkou trestního stíhání'' za tzv. maření státního dozoru nad církvemi. Východiskem bylo připojení skupiny k některé ze státem uznaných církví, což se ovšem - vzhledem ke kulturnímu zázemí konvertitů a vzhledem k uzavřenému prostředí státem kontrolovaných církví - nedařilo. Díky letniční konfesi pastora Kashweky skupina v září 1987 našla útočiště v pražském sboru tehdy ještě neuznané, ale státem již v podstatě tolerované Apoštolské církve.[5] Poté, co byl v srpnu 1988 Henry Kashweka československými úřady vyhoštěn, zaznamenal Alexandr Flek "změnu atmosféry" ve stále ještě neuznané Apoštolské církví. Změna snad souvisela s obavou, že by Kashwekova skupina mohla posloužit komunistickým úřadům jako záminka ke zmaření úsilí církve o možnost jejího legálního působení.

Skupina - nyní už pod neformálním vedením Saši Fleka - se v lednu 1989 ustanovila jako (tehdy samozřejmě ilegální) církev Voda života. Její směřování do značné míry ovlivnila úspěšná misijní akce v Holešově v říjnu předchozího roku, na níž se skupina seznámila se švédskými kazateli hnutí víry Mícaelem Lundínem a Bengtem Wedemalmem ze sboru Slovo života v Uppsale. Tito kazatelé připomínali zbožnost Henryho Kashweky a jejích vliv na Vodu života a tehdy jedenadvacetíletého pastora Fleka pak stále vzrůstal. Je příznačné, že na svatební cestu v červenci 1989 se novomanželé Flekovi vydali právě do Uppsaly.

První, bouřlivé roky Vody života se odehrávaly v době, kdy také celospolečenská situace byla značně nestabilní. Ještě před listopadem 1989 vznikly základy nových sborů v duchu hnutí víry v Brně (v květnu, později sbor Ježíš přijde) a v Prachaticích (v červnu, sbor Cesta života[6]). Náboženské nadšení příslušníků sboru Voda života se spojilo s nadšením pro politickou změnu a společenství se aktivně zapojilo do událostí na konci roku 1989. Na počátku roku 1990 ve sboru Voda života působilo asi sto aktivních členů. V březnu 1990 se konala první masová evangelizace s americkou misionářkou Mary Alice Isleibovou a v září Středoevropská konference Víry.[7] Na ní přijel Ulf Ekman, zakladatel švédské církve Slovo života[8] a jeden z hlavních představitelů hnutí víry v Evropě.

"Zlatá" doba sboru Voda života, jak ji nazval Alexandr Flek, trvala asi do roku 1993. Charakterizoval ji růst, spojený pronajímáním stále větších sálů v Praze, masová shromáždění s vykonáváním zázraků (akce na Letenské pláni v Praze s Petrem Youngreenem se roku 1991 údajně účastnilo 20 tisíc návštěvníků), iniciování vzniku blízkých, byť samostatných sborů v asi deseti českých a moravských městech a v Bratislavě a inspirování řady místních modlitebních skupinek. Rozmach pražského sboru Voda života dobře ukazuje i to, že na počátku 90. let měl až 12 zaměstnanců.

V této době také vzrůstala kritika sboru Voda života ze strany médií, která příběhy jeho členů zveřejňovala a komentovala. Kritika poukazovala na vysoké finanční částky, jimiž nadšení konvertité sboru přispívali s přesvědčením, že čím více darují, tím více požehnání (i materiálního) od Boha dostanou.[9] Novináři si také všímali neúspěšných případů uzdravování na veřejných shromážděních.[10] Tuto kritiku Voda života odmítala a považovala ji za pronásledování, které je v případě skutečně žitého křesťanství nevyhnutelné. Kritika zaznívala i od ostatních církví a křesťanských organizací, nejdůsledněji pravděpodobně ze strany Křesťanské misijní společnosti.[11]

Školní rok 1991/1992 strávili pastor Flek a jeho manželka v biblické škole v Upsale.

"Nikdo nám to nevnucoval, ale bylo nám jasné, že v Praze po návratu takovou biblickou školu založíme také," vzpomíná Alexandr Flek. Biblická škola Vody života pak připravovala asi 150 církevních pracovníků i laiků ve čtyřhodinovém bloku každý všední den dopoledne ve školním roce 1993/1994. Kromě stálých českých kazatelů sem přijížděli také vyučující ze zahraničí, především z uppsalského Slova života, a vedli ve škole krátké semináře.

Ještě více se Voda života a další česká společenství hnutí víry dostávala pod vliv švédského Slova života, když se na podzim roku 1992 na Moravu přistěhoval švédský misionář Micael Lundin. První rok bydlel v Holešově a působil v Kroměříži a v Brně, postupně se jeho zájem soustředil spíše na Brno, kde začal pracovat se sborem hnutí víry, který měl tehdy asi 70 členů. Do Brna se po roce přestěhoval a sbor silně ovlivnil ve směru svého mateřského Slova života. Brněnské společenství pod Lundinovým vedením poměrně rychle rostlo a převzalo pražskou biblickou školu. Vznikla církevní struktura pod názvem Slovo života. Těžiště hnutí víry se v České republice díky aktivitě a profesionalitě pastora Lundina a dalších švédských misionářů, kteří s ním spolupracovali, přesunulo do Brna.

Podle vzoru švédské církve se postupně institucionalizoval i pražský sbor, který byl zpočátku velmi neformální a jehož zbožnost byla - podle Fleka - "romantická". Opustil název Voda života a stal se součástí nového církevního společenství Slovo života. "Cítím, že někdy v roce 1994 se prvotní duchovní náboj ztratil a přišel jakoby 'firemní duch'," říká Saša Flek. "Namísto vlastního duchovního růstu jsme se čím dál víc snažili napodobovat uppsalský sbor."

Se ztrátou vlivu pocítil - podle svých slov - pastor Flek únavu a frustraci. Jeho zájem se přesunul k úpravě Bible kralické, kterou hnutí sice považovalo za autoritativní český překlad, ale zároveň si uvědomovalo těžší srozumitelnost tohoto překladu pro současné čtenáře.[12] Flek využil skutečnosti, že v Uppsale byla nově otevřena pobočka Univerzity Orala Robertse (sídlí v americké Tulse), a roku 1995 odjel do Uppsaly i s rodinou, aby tam studoval teologii a především biblické jazyky. V době své absence byl Alexandr Flek ve Slově života kritizován a když se roku 1998 ze Švédska vrátil, k této církvi se již nepřipojil.[13] Pražský sbor Slova života převzal pastor Martin Janda.

V Kroměříži se s Micaelem Lundinem setkal Jiří Zdráhal, konvertita ke křesťanství, který stejně jako několik jeho přátel neměl žádné církevní zázemí a vedl v tomto městě asi patnáctičlennou skupinu. Díky účasti na Lundinových sobotních biblických studiích získal stipendium pro studium v Uppsale na biblické škole Slovo života ve školním roce 1993/1994. Po návratu se stal pomocným pastorem v Lundinově brněnském sboru. Také pastor Zdráhal vnímal určitý nesoulad mezi pastorem Flekem a uppsalským Slovem života. "Možná to bylo nezralostí, ale Saša velmi vyžadoval sebevydání a byl radikální ve smyslu 'buď, anebo'," říká Jiří Zdráhal. "V Uppsale jsem se ve škole setkával s citlivějším přístupem."

Roku 1996 se Micael Lundin vrátil do Švédska. Jiří Zdráhal po něm převzal nejen brněnský sbor Slovo života, ale i stejnojmenný časopis a vydavatelství. Biblická škola nadále fungovala pod švédským vedením a za výrazné pomoci švédských učitelů až do školního roku 1999/ 2000. Tehdy odjeli poslední švédští misionáři. Za dobu pěti let existence školy v Brně jí prošlo asi 750 studentů (někteří byli z Bulharska, Polska a dalších postkomunistických zemí). Značné úsilí vkládal sbor do založení křesťanské základní školy a spolupracoval přitom s některými dalšími církvemi v Brně. Plánované otevření pro školní rok 2000/2001 se neuskutečnilo a škola vznikla (nakonec jako soukromá) až roku 2007.

Brněnský sbor vyrostl do počtu asi dvou set členů a přibližně v této velikosti zůstává až dosud. Pastor Zdráhal dal po téměř deseti letech přednost misijnímu působeni před prací pro poměrně velký sbor a roku 2003 Brno opustil. V Praze pak roku 2006 založil společenství církve ICF (International Christian Fellowship).[14] Pastor Michal Vaněk, který brněnský sbor církve Slovo života převzal, se vrátil k původnímu důrazu uppsalského Slova života na vyučování, semináře a konference.[15] Církev Slovo života má v současnosti osm sborů,[16] brněnský je z nich zdaleka největší.