Než zavřu tuto kapitolu, možná bych mohl vypsat dvě nebo tři námitky, které by jinak mohly zmást mladého tazatele a bránit jeho pokroku v posvěcení.

1. Námitka proti našemu posvěcení je často brána z morálního hlediska, že lidé jsou padlí tvorové. Říká se, že jsme tak nevědomí, slabí, zkažení a nešťastní tvorové, že není pro nás možné, abychom dokonalosti dosáhli.

Odpověď: Bylo by to nemožné, kdybychom byli povinni dosáhnout dokonalosti. To ale není ten případ. Náš Spasitel je mocný Bůh. Co může být příliš těžké pro Všemohoucího? Je jeho ruka zkrácená, že nedokáže zachránit? Ne. Stále dokáže dělat všechno - všechny věci, které jsou podle jeho vůle. A viděli jsme, že toto je jeho vůle: zachránit jeho lid před všemi jejich hříchy. To by nás mělo uspokojit. Neboť Bůh nemůže dělat nic proti své vlastní vůli, a přece může uskutečnit vše, co je podle jeho vůle. A když řekneme, že toto nebo tamto je jeho vůle, musíme pochopit, že je pro něj nekonečně příjemná. "Hle, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi." Nemá snad moc, aby nás učinil tím, čím po nás chce, abychom byli? Ano, opravdu můžeme říci: "Pokud chceš, můžeš nás očistit." Co Jeho nesmírná láska nedokáže?! Pojďme se tedy vrhnout na Boží lásku. Věřme v Pána Ježíše Krista. Poddejme se zaslíbením Ducha svatého a vše je naše: jeho moudrost a poznání, jeho milosrdenství a pravda, jeho síla a milost jsou naše.

2. Druhá námitka je postavena na několika málo úryvcích z Písma, které by měly vyvracet tuto nauku. Šalomoun říká: "Neexistuje žádný člověk, který by nehřešil," 1 Král. 8:46; 2 Para. 6:36; ano, "Na zemi není spravedlivého člověka, který by činil dobro a nezhřešil," Kazatel 7:20.

Odpověď:  Pokud bychom měli připustit, že takto to bylo od Adama až ke Kristu, že nejlepší z lidí provedli některé činy, které byly podle přísného Zákona hříšné, ještě to nemusí znamenat, že podle evangelia to bude stejné. "Výsady křesťanů se nedají měřit podle stejných měřítek jako tomu bylo v případě lidí, kteří byli pod smlouvou starého Zákona (týkající se židů), nyní když jsme došli plnosti času; je nám dán Duch Svatý; zjevením Ježíše Krista se velké Boží spasení přiblížilo k lidem (pozn. překl. a to zejména věřícím z pohanů). Na zemi je nyní ustanoveno Boží království, o kterém Duch Boží prohlásil: "V ten den, ten, kdo bude mezi nimi slabý (věřící pod evangeliem) " - totiž v čase evangelia, ve kterém žijeme, "bude jako David; dům Davidův bude jako Bůh, jako anděl Hospodinův před nimi." Pod evangeliem je dáno více světla a milosti, než tomu kdy bylo předtím; takže nejmenší křesťan je větší než Jan Křtitel nebo kdokoli jiný, kdo před ním přišel."

Možná ale někdo namítne, že Nový zákon uvádí, že "pokud řekneme, že nemáme hřích, klameme sami sebe", 1 Jan 1:8.
"Odpověď,  " (pana Wesleyho,) '' Desátý verš opakuje to co je v osmém: 'Pokud řekneme, že nemáme hřích,' je v prvním. V desátém je: 'Pokud řekneme, že jsme nezhřešili'. To o čem Kazatel mluví není to, zda jsme doposud zhřešili, či nikoli; žádný z těchto veršů netvrdí, že hřešíme nebo děláme hříšné poznámky;

Devátý verš vysvětluje osmý i desátý. 'Pokud vyznáváme naše hříchy, on je věrný a odpustí nám naše hříchy a očistí nás od veškeré nespravedlnosti.' "

Lze si domyslet, že případ popsaný v sedmé kapitole Římanů poskytuje argument proti doktríně plného posvěcení v tomto životě.

Je však třeba si všimnout, že apoštol v této kapitole zosobňuje toho, kdo je usvědčen z hříchu, ne však někoho, kdo je osvobozen Kristem, jako všichni skuteční věřící. To je zřejmé z rozsahu a podoby argumentu apoštola. Nejprve ukazuje, jak byl usvědčen z hříchu na základě Zákona. Na dalším místě popisuje svůj vnitřní boj s tímto přesvědčením. Zde zjišťujeme, že jeho mysl je osvícená (pozn. překl. Duch Svatý zjevuje hřích), jeho svědomí a jeho vůle souhlasí se zákonem - i když ho toto zjištění odsoudilo. V tomto stavu by velmi rád odvrhl hřích a vykonal každý dobrý skutek; ale protože nepřijal Krista vírou, byl nepřetržitě pod otroctvím Zákona nebo silou hříchu ve svých údech. Potom vykřikl: "Ach, já ubohý člověk, kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla?" A v tu chvíli mu bylo dáno, aby viděl, odkud má vysvobození přijít, konkrétně skrze Ježíše Krista, našeho Pána; a chopil se té naděje, která se před ním vynořila a okamžitě radostně prohlásil: "Nyní tedy není odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle zákona ducha života v Kristu Ježíši, který mě osvobodil od zákona hříchu a smrti," Ř 7, 8: 1-2.

Zdá se tedy, že tyto texty nám nedovolují hladovět a žíznit po spravedlnosti. 

Odpověď:   1. Tato námitka nezahrnuje pravidlo, které apoštol s takovou vážností zavrhoval: "Spáchejme zlo, aby mohlo přijít dobro," - ať nám zůstane nějaký hřích, abychom si udrželi pokoru, "jehož zatracení," říká, "je spravedlivé. "

2. Zdá se, že ti, kdo přijdou s touto námitkou neuvažují o absurditě, kterou obsahuje. Předpokládal někdo někdy, že nemoc způsobuje zdraví? Že tma produkuje světlo nebo slabost sílu? O co absurdnější by bylo předpokládat, že hřích může vyvolat pokoru a hlad a žízeň po spravedlnosti! Ne, hřích nikdy nemá takový účinek, ale naopak. Nečiní nás pokornějšími, ale více pyšnými: nedodává nám větší Kristovu přízeň, nýbrž ochlazuje naše srdce vůči němu. Nezpůsobuje to hlad a žízeň po spravedlnosti, ale tlumí náš duchovní zrak (cloní nám vidět Krista v pravém světle, negativně ovlivňuje, náš vztah s Bohem, má negativní vliv na naší vnitřní pohodu a ochuzuje nás o pravý Život, pozn. překl.), oslabuje naše touhy po svatosti, otřese s našemi dobrými předsevzetími (posouvá naší hranici tolerance hříchu, posouvá citlivost svědomí, snižuje citlivost na svatost; i když člověk zhřeší, potřebuje vytrvat ve víře v dobré zásady, které vychazí z Božího slova a řídit se jimi i přes nepřízeň vnitřních pocitů a nežádoucích myšlenek, které zpochybňují smysl toho čemu věříme: Bohu, pozn. překl.), uvolňuje naše tempo a způsobuje nevyslovitelnou škodu.

Zkušenost každého křesťana tuto námitku vyvrátí. Každý křesťan ví, že když měl více hříchu než má nyní, byl pyšnější, měl méně lásky ke Kristu a méně hladu a žízně po spravedlnosti. A také, že čím více svaté touhy a náklonnosti zvítězí, tím více nenávidí hřích a děsí se ho a horlivě touží být osvobozen od veškerého hříchu a přizpůsoben obrazu Božímu. A lze s jistotou říci, že nikdo není tak kajícný a pokorný, nikdo si necení Krista tak vysoce, nikdo neobdivuje krásu svatosti tolik, jako ti, kteří jsou spaseni před veškerým hříchem.

Nikdy nebudeme nenávidět hřích s dokonalou nenávistí, ani milovat Boha s dokonalou láskou, dokud nebudeme zcela posvěceni, dokud s spolu s apoštolem nebudeme moci říci: "Jsem ukřižován s Kristem: nežiji už já, ale Kristus žije ve mně a život, který nyní žiji, žiji z víry v Syna Božího, který si mě miloval, a dal sebe za mě," Gal. 2:20.

Třetí kapitola: