Záplatování starého pláště

Celá druhá kapitola Markova evangelia je o náboženském duchu neboli farizejství a pokrytectví. Tento článek bude o předsudcích a starém způsobu uvažování, který Ježíš konfrontuje s úplně novým myšlením, které je oproštění od zkostnatělých náboženských tradic.

Jelikož klíčovým tématem tohoto článku je tématika ošacení viz verš Mk 2:21, bylo by dobré, kdybychom si nejprve ukázali jak pravděpodobně chodili židé či řekové té doby oblečení. Pod slovem himation/'imation (ἱμάτιον) jsem našel tyto tři nejčastější druhy oblečení:

1. Epibléma - επίβλημα

2. Anabolé - ἀναβολή

3. Peribléma - περιβλήμα

'Imation

'Imation ἱμάτιον neboli faros φᾶρος byl hlavní oděv pro řeky, neboť roucho bylo pro Římany. Podotýkám, že nevím jak chodili oblečení židé, ale jelikož Nový zákon je napsaný v řečtině, předpokládám, že má smysl sem uvést tyto obrázky. Vidíme tedy, že zmíněný oděv se skládá z jednoho kusu dlouhé látky, která je omotána kolem těla. Nějaké dobové obrázky z toho jak se oblékali židé lze najít na této stránce (česky zde). Proto, když v Markovi 2:21 čteme o záplatě z nové látky je vlastně řeč o záplatě z látky, která se používa na šaty. Je řeč o neobnošené látce, to znamená, že s ohledem na kontext bychom měli tuto látku chápat jako něco nového, vzácného, čeho si chceme cenit. V tomto verši je použito slovo himation ('imation), které označuje vnější část oděvu, volně uvázanou tuniku.

Nová a stará látka: Co s ní dělat?

Když tedy Ježíš mluví o nové látce mluví tedy nejspíš také o látce z tuniky. Kontext verše pak tedy chápete v úplně jiném světle. Ježíš vlastně říká, že je nesmysl kloupit novou látku či novou tuniku a vystřihnout z ní záplatu. Místo toho tuto novou látku použijete tak, abyste z toho měli nový oděv. Před léty, když jsem ještě žil jako křesťan zabořen do náboženského způsobu myšlení jsem toto nechápal a myslel jsem si, že Ježíš mluví o tom, že ten starý šat se má zazáplatovat záplatou ze staré látky, to ale Ježíš neřekl. Pro srovnání bych použil příklad z moderní doby. Mějme například člověka, který má v garáži staré ojeté auto, které si koupil v osmdesátých létech a nechce se ho zbavit. Tak moc ho má rád, že o něj stále pečuje a investuje do oprav. Nyní si představte, že mu hodně dobrý přítel (případně otec, či bratr) koupí nové moderní auto, které má menší spotřebu paliva, tichý účinnější motor, lepší odpružení, uvnitř kabiny nic nedrncá, nejsou cítit výpary z výfuku a je klid a pohoda. Muž si ponechá auto v garáži, ale nejezdí s ním. Místo toho z něj bere součástky a snaží se je napasovat a namontovat do svého starého auta. To je situace opravdu komická, ale přesně takto funguje náboženství a farizejizmus jak ho známe nejen z bible, ale z každodenního náboženského života v církvi. Podobným způsobem jsou zvyklí uvažovat křesťané, kteří od Pána něco dostali, ale nepoužívají to. S těmito lidmi není možné pohnout, aby ve svém životě provedli zásadní změnu: změnu myšlení. Nechtějí se odpoutat od starého způsobu života a nechápou, že Bůh má pro ně úplně jiné cíle, vyšší dobro. Je to také podobné těm Izraelcům, kteří vyšli z Egypta, viděli mnoho zázraků, které Hospodin Bůh pro ně udělal, ale přesto v něj nevěřili.

Ježíš k dovysvětlení používá další přirovnání ohledně nového vína, kde je to jasnější. V přirovnání s vínem jde o to nové víno, ne o to staré víno. O staré víno není zájem. To co Ježíš nabízí je nové víno čili nový duch, totiž Duch od Boha. Starý duch pak představuje náboženské myšlení lidí, lidské myšlení, které vychází z náboženských tradic, které Bůh nenařídil, ale zavedli je lidé, kteří si nevěděli rady se správným výkladem tóry. Zavedli je židovští náboženští vůdcové: farizejové a saducejové, neboť tam kde si nevěděli rady preventivně zavedli své náboženské zvyky, které kladly vysoké a přísné nároky na všechny židy. To na co se snažím upozornit v tomto článku je, že toto myšlení je nebezpečné, protože rozděluje lidi a kategorizuje je do skupin a hrozí při tom tzv. vylití vaničky i s dítětem.

Co doopravdy říká verš Mk 2:21?

Οὐδεὶς ἐπίβλημα ῥάκους ἀγνάφου ἐπιράπτει ἐπὶ ἱμάτιον παλαιόν· εἰ δὲ μή, αἴρει τὸ πλήρωμα ἀπ' αὐτοῦ τὸ καινὸν τοῦ παλαιοῦ, καὶ χεῖρον σχίσμα γίνεται.

Údejs epibléma 'rakús agnafú epiraptej epi 'imation palajon ej de mé, ajrej to pléróma ap autú to kajnon tú palajú, kaj chejron schisma gineraj.

Doslovný překlad:

Nikdo záplatu z_kousku_látky nenošené/nové/neodtržené přišívá na tuniku starou, jinak (zápor), odtrne_se ta výplň z ní ta nová ze staré a horší trhlina/rozdělení stane_se.

Dalo by se přeložit takto:

"Nikdo nepřišívá záplatu z kousku nové látky na starou tuniku, jinak se ta nová výplň z té staré odtrhne a vznikne ještě horší trhlina."

My si ale musíme uvědomit, že je stále řeč o nové látce, kterou by bylo třeba při tomto pošetilém počínání nejprve vystřihnout. Ježíš jakoby říkal: který pošetilec by stříhal novou látku? Copak by té nové látky nebylo škoda? Všimněte si, že je to podobné podobenství, které prohlásil o perlách a o sviních. "Nedávejte svaté věci psům a neházejte své perly před svině, aby je snad svýma nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly vás." (Matouš 7:6)

Ježíš však ve skutečnosti nemluvil o perlách, ale o Božím slově a o evangeliu. Opět je zde řeč o roztrhání (rhéxósin ῥήξωσιν). Zde je navíc zajimavé to, že Ježíš mluví o lidech a tak lze očekávat, že naše podobenství z Mk 2 jsou také o lidech a ne jen o šatech a vínu.

Verš 2:22 vnáší více světla do pochopení 2:21 a kontextu vůbec

Uveďme si konečně celý ten příběh jak je popsán podle NBK:

Marek 2:14-17 Cestou uviděl Léviho, Alfeova syna, jak sedí na celnici, a řekl mu: "Pojď za mnou." A on vstal a šel za ním. Když pak byl Ježíš za stolem v jeho domě, stalo se, že i mnozí celníci a hříšníci stolovali s Ježíšem a s jeho učedníky. Bylo jich totiž mnoho, kteří šli za ním. Když však zákoníci a farizeové uviděli, že jí s celníky a hříšníky, říkali jeho učedníkům: "Jak to, že jí a pije s celníky a hříšníky?" Když to Ježíš uslyšel, řekl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné k pokání."
18 Janovi učedníci a farizeové se postili. Někteří přišli a řekli mu: "Proč se učedníci Jana a farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?"
19-20 Ježíš jim odpověděl: "Mohou se ženichovi přátelé postit, dokud je ženich s nimi? Dokud mají ženicha u sebe, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat, a tehdy, v těch dnech, se budou postit.
21 Nikdo nepřišívá záplatu z nové látky ke starému plášti; jinak se ta nová výplň od starého utrhne a díra je ještě horší.
22 Nikdo také nelije nové víno do starých nádob; jinak to nové víno roztrhne nádoby, víno se vylije a nádoby se zničí. Nové víno se přece lije do nových nádob."
23-24 Stalo se pak, že v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou vytrhávat klasy. Farizeové mu tedy řekli: "Pohleď, proč dělají, co se v sobotu nesmí?"

25-28 Řekl jim: "Copak jste nikdy nečetli, co udělal David, když měl nouzi a hlad, on i ti, kdo byli s ním? Jak vešel do Božího domu za nejvyššího kněze Abiatara a jedl posvátné chleby předložení, které nikdo kromě kněží nesmí jíst, a dal i těm, kdo byli s ním?" A řekl jim: "Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka Pánem i nad sobotou."

Dogmatické smýšlení je gilotinou pro věřící lidi

Rozeberme si nejdříve verš 2:22. Bible srovnává člověka s nádobami například Skutky apoštolské 9:15, Římanům 9:21-23 "Nemá snad hrnčíř* moc nad hlínou, aby udělal ze stejné hmoty jednu nádobu ke cti a jinou k hanbě? (...)" * tedy Ježíš, protože bible říká byl hrnčíř/řemeslník. 1 Tesalonickým 4:4, 2 Timoteovi 2:20-21 a 1 Petrův 3:7. Víno pak je často obrazem Ducha Božího, který je vylíván na člověka, který zůstává v Božích přikázáních a hledá Boha. Staré nádoby jsou tedy lidé, kteří smýšlejí dogmaticky, podobně jako farizejové. Verš 2:18, který jsem zvýraznil červeně totiž srovnává jedny s druhýma: typický rys prázdného náboženství je, že se věřící srovnávají jedni s druhýma a tak nevidí své vlastní pokrytectví, místo toho, aby přednostně sami sebe srovnávali s Bohem a jeho spravedlivými měřítky (Mt 7:5). Jinými slovy, nábožensky založení lidé se ptají: proč se Ježíšovi učedníci nepostí? Proč nechodí do synagogy? Proč nechodí do kostela? Proč nechodí do církve? Proč jí v sobotu a proč v sobotu pracují, uzdravují, vymítají démony, když se to nesmí? To všechno jsou přikázání lidí, přikázání, které si vymysleli lidé a nemají nic společného s Božím milosrdenstvím. Stojí na neporozumění Božího milosrdenství, neporozumění toho jak pracuje Boží duch a jak funguje Boží milost. Je to důsledek toho, že farizejové a nábožensky založení lidé, nejednají tak jak povolává Bůh. Jsou plní předsudků a hodnocení lidí podle náboženského systému, který vytvořili lidé, nikoliv Bůh. Neboť Boží evangelium, které hlásal Ježíš je poměrně radikální: všechno opustit, nečinit si poklady na zemi, neshromažďovat majetek, za Ježíše se nestydět, sdílet evangelium mezi lidmi, modlit se za nemocné, uzdravovat a démony vymítat. Viz Lukášovo a Matoušovo evangelium, kapitoly 10. Kdo dělá tyto věci je tedy jistě postaven nad jakoukouliv náboženskou povinnost. Kdo oplývá láskou a milosrdenstvím a nestydí se za Krista, ale i ten, kdo upřímně a se zápalem hledá Boha, Krista a učí se jeho Slovo a následuje ho na každý den, není svázán náboženskými omezeními či povinnostmi neboť žije v milosti. V Kristu jsme požehnáni veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech, takže pokud jsme bezúhonní v lásce a nehřešíme, nic nám neschází (Ef 1:3-4).

Ježíš se k tomuto náboženství staví tvrdě. Přečtěme si to ještě jednou, jak se o nich Kristus vyjadřuje:

Matouš 7:4-8 A jak můžeš říci svému bratru: `Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,´ a hle, ve tvém oku je trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám ze svého oka a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra. Nedávejte svaté věci psům a neházejte své perly před svině, aby je snad svýma nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly vás."
7-11 "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když ho poprosí o chléb? A když poprosí o rybu, dá mu snad hada? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím více váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm, kdo ho prosí?"

Navíc Ježíš hned navazuje slovy, že stačí tlouct a volat k Bohu, aby věřícímu byly otevřeny dveře do Božího království. Není to spjato s žádnou náboženskou povinností jako chození do církve, jak se nám snaží náboženští vůdcové vsugerovat. Podobné uvažování zastávali židé prvního století. Bůh v Tóře neurčil a nepřikázal, že by měla být náboženská povinnost chodit do synagog. Vlastně jen určil, že máme milovat Boha, milovat bližního svého a máme dodržovat Boží zákony (tj. Tóru). Pro nábožensky založené lidi je ale snadnější tvrdit, že Tóru, tedy Starý Zákon dodržovat není třeba, protože byl zrušen a máme "nové přikázání, které nás zprošťuje povinnosti řídit se přikázáními starého zákona", což je převrácený a zcestný výklad, když Bůh na jednom místě říká, vložím do vás svou Tóru a napíši vám ji do srdce a na druhém místě říká, vložím do vás nového ducha, abyste se řídili mými nařízeními a mými řády. Jeho nařízení jsou však jiná než náboženská nařízení lidí, které byli lidem dány navíc a zatěžují je nadmíru. Proto Ježíš říká, že jeho břemeno je lehké.

Roztržení se netýká nádob, ale církve

Zvědomil jsem si, že v 22. verši Ježíš vlastně mluví o církvi. Sbor či církev, která je založena na lidských tradicích, zvycích nebo na jakémkoliv náboženském systému, nereaguje flexibilní ně požadavky Ducha Božího. Takový sbor není vnímavý na Ducha Svatého. Během Ježíšovy služby se to projevovalo tak, že zatímco Ježíš kázal farizejům a saducejům, vzbuzoval v nich hněv, odpor a pohrdání. Měli ho za rouhače, kterého je třeba potrestat. Také se snažili omezit jeho vliv, snažili se zakázat lidem, aby ho poslouchali, vyhrožovat, pomluvit ho a očernit. Udělali z něj zločince, pomluvili ho, lhali o něm a ponížili ho. Tak tomu má být s každým, kdo pravověrně následuje Ježíše (viz Matouš 5:11-12). Jestliže tedy někdo doopravdy poslouchá Boha a žije spravedlivě podle Ježíšova příkladu, pak se nutně setká s touto náboženskou konfrontací, kdy se ho církev snaží umlčet nebo pomluvit, aby ho zbavili vlivu. Ano, církev. V té době církev (tedy náboženskou společnost) tvořili židé, dnes je to křesťanská církev či sbor. Lidem, kteří pro evangelium upřímně a poctivě nasadí celé své srdce i svou reputaci, se bude stávat, že jejich vůdcové jim budou házet klacky pod nohy. Ve verších 21 a 22 pak vlastně čteme, že tento člověk má následovat volání Ducha, má následovat Ježíšův hlas a jít tam kam ho on povolává. Nové víno není určené pro staré nádoby. Novou látku nelze přišít na starý plášť. Člověk, který chce Bohu sloužit celým srdcem a chce následovat Boha se nemůže podřizovat systému, ale musí být přímo poddán Duchu Svatému a toho následovat. Pokud ovšem Ducha Svatého doopravdy přijal a je pod jeho vedením. Tzn. že pokud tento člověk cítí odpor ze strany svých náboženských vůdců, nemůže se jim přizpůsobit, protože ani Ježíš to nedělal. Ježíš o nich mluvil jako o slepých vůdcích... Tito vůdcové ve svém konečném důsledku by rádi hledali svůj vlastní prospěch, svou slávu, ale to Ježíš nedělal. Ježíš obětoval svou slávu, svou pověst a vše ztratil. Věrně všem sloužil, miloval, pomáhal a ani když ho zrazovali, nebránil se a nic nevyčítal.

Pokud stále nevěříte, že roztržení nádob a odtržení látky se týká církve, pak si vzpomeňte na tyto Ježíšovy slova:

"Myslíte si, že jsem přišel přinést na zem pokoj? Říkám vám, ne pokoj, ale rozdělení. Neboť od nynějška jich bude pět rozděleno v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Otec bude rozdělen proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti své snaše a snacha proti své tchyni." Lukáš 12:51-53

Není pochyb o tom, že církev je reprezentována jako eklésia (kruh, rodina), béit (hebr. dům či rodina). L 12:51-53 má tedy nepochybně také tento význam, že kvůli zatvrzelým náboženským postojům (tj. zatvrzelým srdcím) a neochotě následovat Ducha Svatého dojde k rozdělení mnoha rodin i samotných církví či sborů. Proto také neustále vznikají nové církve, které vznikají oddělením z těch starých. Během reformace se z katolické církve oddělili lidé, kteří smýšleli jinak a chtěli větší nezávislost na náboženských vůdcích. Jenže přitom si ponechali tradiční náboženské učení a způsoby, které zavedla katolická církev již během třetího a čtvrtého století či později. Mnoho bludů, které katolická církev začala šířit a jsou v rozporu s původním evangeliem tak jak ho známe přímo z bible, si reformované církve ponechali a následují je až dodnes. Je třeba si uvědomit, že k velkému odpadnutí od pravého evangelia už došlo v prvních stoletích, což je dobře vidět například na průběhu efezského koncilu o kterém jsem psal Efezský koncil proti Nestorianovi. Ačkoliv Nestoriánovo učení, které reprezentovalo Antiošskou školu či chcete-li východní církev, stálo na rozumném biblickém rozboru a upřímném následování Krista celým srdcem, západní církev se rozhodla zničit a umlčet Nestoria a jeho následovníky, protože byli natolik zatvrzelí a natolik posedlí Mariánským kultem, že nechtěli připustit jinou možnost. Svou vlastní přehnanou úctu k Panně Marii nebyli schopni vidět. Marii prakticky zbožťovali a stavěli ji na vyšší rovinu než Ježíše, jako by Marie ani nebyla stvořením a Ježíše degradovali na pouhé stvoření. Když se Nestrorián chtěl proti tomu postavit, tak mu nebylo umožněno svůj postoj bránit. Proto tzv. Efezský "koncil" byl fraškou, kterou bychom dnes mohli dobře přirovnat ke komunistickým procesům, jako byl např. proces s Miladou Horákovou. A opravdu tento koncil nesl podobné rysy. Nestorián v něm byl odsouzen pro svou víru a upřímné vyznání podobně jako Ježíš. Nestorián stal věrným pronásledovaným mučedníkem Ježíše Krista, jeho učení mělo velký význam a mělo by mít i dnes. My však nesmíme zapomenout na to, že ze špatného stromu, kterým Katolická církev té doby rozhodně byla, nemohlo vzejít žádné dobré ovoce. Ježíš takový strom proklel, proto tento strom plodil jen další a další zrůdnosti, až se časem dopracoval k inkvizičním procesům, o kterých jsem psal zde Počátek inkvizice. Tento článek popisuje jak moc byla a je katolická církev prohnitá. Je stále, protože z něčeho co je prokleté a shnilé prostě nemůže vzejít nic dobrého. To je to o čem celou dobu píšu, že do starých nádob nelze nalít nové víno. Historickým řešením vždy bylo vytvořit novou, reformovanou církev. Bohužel ale přitom vždy došlo také k převzetí starých omylů, bludů a náboženských zvyků. Když bych měl mluvit jen o tradičních církvích tak například kostely a oltáře. Ježíš nekázal, že máme stavět kosteli a oltáře. Oltáře byli nařízeny jen židovským kněžím pro dobu, kdy se na nich obětovali zvířecí oběti. Bůh to však už dávno zrušil, protože dal dokonalou oběť za naše hříchy: Ježíše Krista. Pavel napsal (Žd 3;4;7;8)

"Poněvadž tedy máme velikého nejvyššího kněze, který prošel nebesa - Ježíše, Božího Syna - držme se toho vyznání. Nemáme totiž nejvyššího kněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl ve všem pokoušen podobně jako my, avšak zůstal bez hříchu. Přistupme tedy se smělou důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost k přijetí včasné pomoci." Židům 4:14-16

"Slušelo se totiž, abychom měli takovéhoto nejvyššího kněze - svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyvýšeného nad nebesa. Ten nemusí jako tamti nejvyšší kněží každý den nejprve přinášet oběti za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe. Zákon totiž za nejvyšší kněží ustanovuje lidi, kteří mají slabosti, ale slovo přísahy, která přišla po Zákonu, ustanovuje na věky dokonalého Syna."
Židům 7:26-28

"Je přece jediný Bůh a jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny na svědectví v patřičný čas, k čemuž jsem byl já postaven za kazatele a apoštola (říkám pravdu v Kristu, nelžu), za učitele pohanů ve víře a pravdě." 1 Timoteovi 2:5-7

Takže písmo mluví jasně, že už nepotřebujeme oltáře, protože máme nejvyššího kněze Ježíše Krista, který jednou pro vždy obětoval za hříchy lidu. Není tedy již třeba žádných dalších obětí k očištění od hříchů: není třeba oltářů! Oltáře jsou jen další náboženskou tradicí, která oklamává věřící a učí je spoléhat na prázdné náboženské rituály, místo toho, aby spoléhali na milost a milosrdenství, kterého se jim už dostalo: místo toho, aby viděli, že tu milost mají a mohou se smělou důvěrou - tedy bez oltáře a bez kněží přistupovat ke Králi Králů. Lidé si však raději zvolili jiné prostředníky - nedokonalé vůdce - kněze... Kteří je vedou a často svádějí z cesty, neboť je neučí spoléhat na tuto milost, ale činí je závislými sami na sobě, místo na Bohu. To je velký hřích. Místo toho, aby je učili dorůst do dospělosti a samostatnosti ve víře viz Galatským 4:1-5 a Žd 3

"On za dnů svého těla s velikým křikem a slzami obětoval modlitby a prosby tomu, kdo ho byl schopen zachránit před smrtí, a pro svou zbožnost byl vyslyšen. Ačkoliv byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti. A když dosáhl cíle, stal se pro všechny, kdo ho poslouchají, původcem věčného spasení a Bůh ho jmenoval nejvyšším knězem podle Melchisedechova řádu. O něm bychom měli říci mnoho věcí, a to těžko vysvětlitelných, poněvadž jste líní naslouchat. Ačkoli byste totiž po takové době již měli být učiteli, potřebujete, aby vás někdo znovu učil základním principům Božích výroků. Stali jste se těmi, kdo potřebují mléko, a ne hutný pokrm. Kdokoli totiž užívá mléko, není obeznámen se slovem spravedlnosti, neboť je nemluvně. Pro dospělé je však hutný pokrm, to jest pro ty, kdo mají díky zkušenosti smysly vycvičené k rozeznání dobrého a zlého." Židům 5:7-14

Závěr, který z toho plyne je, že falešní a oslepení náboženští vůdcové nevychovávají své svěřence k samostatnosti ve víře, ale činí je víc a víc závislými na sobě nebo na své kongregaci (tj. náboženské obci). Nejsou ochotni je propustit, asi tak jako farizeové a saducejové nechtěli propustit své následovníky za Ježíšem a vadilo jim, když ho vyhledávali a poslouchali. Stejně tak je tomu s falešným náboženstvím, které se dnes objevuje v církvích. Pastoři si často své svěřence přivlastňují, ačkoliv Pavel byl proti jasně tomu (viz 1 Korintským 1:12, 1 Korintským 3:4). Všichni přece patří Pánu.

Kdo tedy pochopil význam verše 21 a 22 už chápe svou roli a nutnost následování Ducha Svatého, toho čerstvého vína. Pochopil svou roli a pochopil, že jeho cíl není stejný jako cíl oslepených náboženských vůdců. Stejně tak chápe, že nelze reformovat starou církev, spíš je třeba založit vlastní sbor, pokud ho k tomu Pán povede a pak dostane příležitost vyhnout se chyb, kteří dělali jeho předchůdci. Když Ježíš mluvil o rozdělení domu, mluvil vlastně o tomto. Trend zakládání nových sborů a církví je tedy nutný, neboť vždy je třeba se oddělovat od falešného evangelia od ospalé společnosti věřících, kteří zapomněli na svůj obraz v zrcadle: přestali se řídit slovem, které čtou v bibli.

Tenhle článek není dokončený

Chtěl bych ještě pokračovat na téma šatu. B

Matouš 22:10 A ti služebníci vyšli na ulice a shromáždili všechny, které našli - zlé i dobré, a tak se svatební místnost naplnila hodovníky.
11 Když pak vešel král, aby se podíval na hosty, uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha.
12 Řekl mu: `Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?´ A on oněměl.
13 Král tedy řekl služebníkům: `Svažte mu nohy a ruce, vezměte ho a uvrhněte do té zevnější tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.´
14 Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených."

a

Žalmy 45:4 Boky si opásej, bohatýre, mečem, svou velebnou důstojností,
5 se zdarem do boje důstojně vyjeď za pravdu, mírnost a spravedlnost, svou pravicí dokážeš činy, jež vzbudí bázeň.

Když si vezmete co znamená čisté roucho a být oděn čistým rouchem tak je vlastně řeč o svatosti, spravedlnosti a cti, kterou má být oděn každý pravověrný věřící ať už žid nebo křesťan. Takže když Ježíš mluví o nové látce a o rouchu tak vlastně naznačuje, že se máme odít důstojností, abychom reprezentovali živého a spravedlivého Boha. Staré roucho pak spíš evokuje nepřipravenost, respektive nepřipravenost nevěsty na příchod ženicha.