Oblékání v biblických časech a dnes
K tomuto článku neposkytuji žádné ilustrace. Na internetu ale lze najít ilustrace na serveru alamy.com. Oblečení nejvyššího kněze, Oblečení nejvyššího kněze během svátku pokání (Ilustrace z roku 1882). Nejvyšší kněz a lévita vykonávající obřad. Nevím však nakolik jsou tyto ilustrace věruhodné. Na serveru židovské encyklopedie jewishencyclopedia.com jsem našel něco málo o tom jak se starověcí židé oblékali (přeloženo Googlem):
Obecný hebrejský název pro "kostým" je "kovaný", aplikovaný lhostejně na oděvy bohatých a chudých, mužů a žen. Další obecná označení jsou "keli", "lebuš", "malbuš", "tilbošet" a také "kesut". Přesný popis následných stylů kostýmů používaných mezi lidmi v Bibli je nemožný, protože materiál, který je po ruce, je nedostatečný.
Nejčasnějším oděvem byla zástěra kolem boků nebo beder ("chagorah" nebo "ezor"), vyrobená v primitivních časech ze zvířecích kůží. Tato zástěra se postupem času vyvinula do spodního prádla ("ketonet" nebo "kuttonet" = χιτώυ, tunika), které se nosilo vedle kůže (Genesis 9:21; II Samuelova 6:20), a bylo sundáno v noci (Cant. v. 3). (Viz Coat.) Zdá se, že se liší od "sediním"/"sádín" = σιυδόυες (Soudci 14:12 a násl .; Izajáš Iii. 23; prov. 31:24), obvykle označující spodní prádlo z jemného prádla nošeného pod ketonetem (porovnejte asyrský "sudinnu").
Spodní prádlo (ketonet).
Ve starověku spodní prádlo tohoto druhu drželo pohromadě opakem ze lnu (Jer. Xiii. 1), kůže (II Královská i. 8) nebo zlata (Daniel X. 5) a nazývalo se "chagor" nebo "ezor" v případě kněží (Ex. xxviii. 4 a násl.) nebo "abneṭ" (Izajáš xxii. 21) v případě úředníků. Původní šaty Izraelitů se pod syrským a babylonským vlivem poněkud změnily. Na egyptských památkách jsou Syřané oblečeni do dlouhých, těsně přiléhajících svrchních oděvů, pruhovaných v modré a tmavě červené, bohatě vyšívané a ve žlutém spodním prádle s těsně přiléhajícími rukávy a pevnými kalhotami (srov. Jozue Vii. 21). Kalhoty, které se nyní nosí na východě, zejména u žen (srov. "Zeit. Deutsch. Paläst. Ver." Iv. 62), se mezi jmenováním běžného šatníku neuvádějí, ale kněží v pozdějších dobách (srov. Ex xx. 26) měl na sobě oděv připomínající moderní kalhoty ("miknasim" nebo "miknasayim"; ex. xxviii. 42 a následující, xxxix. 28; Ezek. xliv. 18).
Plášť
Na spodním prádle se obecně nosil plášť ("já") (I Sam. Ii. 19, xv. 27). Ten, stejně jako me'il velekněze, mohl být jen ke kolenům, ale obvykle se jednalo o oděv s dlouhým rukávem vyrobený z lehké tkaniny, pravděpodobně dovážený ze Sýrie. Každý slušný muž měl na ketonetu obecně horní oděv ("simlah"); pro kohokoli oblečeného pouze v ketonetu byl považován za nahý ("aroma"; I Sam. xix. 24; Amos ii. 16; Isa. xx. 2; Job xxii. 6, xxiv. 7, 10). Fellaheen moderní Palestiny nosí "aba-yah", plášť obvykle černý, nebo v černé a hnědé pruhy, který odpovídá (vnějšímu) kabátu starověkých Izraelitů.
Boží postoj ohledně oblečení
Podíváme-li se do 2. Samuelovi knihy 6:21, zjistíme zajímavé věci. V době, kdy král David uštědřil nepřátelům Izraele, Pelištejcům, drtivou porážku a přepravoval Boží schránu, oslavoval Hospodina, jásal a vyváděl. Při tomto jásání a dětském vyvádění se odhalil, tzn. svlékl si svrchní oděv a byl pouze ve spodním prádle (nejisté). Nejspíš to udělal proto, že když tančil tak mu bylo horko. Král David se rozhodl navštívit a požehnat svůj dům a vyšla mu vstříc Míkal, dcera bývalého krále Saula, Davidem pohrdala (v. 16, v. 20). Z textu není zcela jasné, jestli odhalením Míkal myslela svlečení do spodního prádla nebo spontánní tančení, poskakování a dovádění, kdy se nejspíš přidal k dovádění lidu jako ve verši 5. Ve verši 14 se pak píše o lněném efódu, což je část svrchního kněžského oděvu, který by měl být přehozen přes rameno. Podle tohoto popisu se nezdá, že by David byl tak docela svlečen do spodního prádla. Oným odkrytím mohla Míkal naznačovat, že Davidovo "neurozené" chování se vysoce postaveným lidem jeví jako nedůstojné.
Ohledně antického oblečení nejen mezi židy, ale i v okolí mezi pohanskými národy, platilo, že oblečení bylo znakem společenského postavení. Čím více vrstev oblečení měl člověk na sobě a čím propracovanější a vzácnější bylo zdobení, tím měl člověk ve společnosti větší respekt, protože se jevil bohatší a urozenější. Davidův střet s Míkal poukazuje na to, že Bůh se nedívá na oblečení a nější společenskou formu chování, ale na srdce člověka. Míkal byla plná zášti, závisti a pýchy, neboť postavení Saulovy rodiny bylo sníženo. Už za krále Saula Míkal užívala vážnosti díky tomu, že byla králova dcera. Saul, však kvůli Davidovi nedostahoval takové slávy, po jaké toužil, kdežto David, který po slávě netoužil, ale toužil po spravedlnosti a bojoval proti nepřátelům svého národa. David, ač nebyl z urozeného a významného rodu a sám byl mezi svými bratry nejmenší a nejnepatrnější, díky pokornému srdci a věrnému postoji v otázkách spravedlnosti dosáhl nakonec velkého úspěchu, neboť mu Bůh žehnal. Saul naopak pro svou nevěru vůči Bohu a pro chamtivost, závist a zlost skončil špatně.
Míkal posuzovala krále Davida jen podle společenského postavení, nikoliv podle Božích měřítek. Sama Boha nemilovala a neznala a (jestli vůbec) judaistickým náboženstvím pouze "proplouvala", nebyla tím kdo by měl opravdový zájem o Boží učení. Podobně tomu může být s každým nábožensky založeným člověkem, který svou církev navštěvuje jen kvůli výhodám, které plynou ze styku s lidmi v takové náboženské společnosti. Dnešní věřící mohou být oblečeni do svátěčních šatů, společenských obleků, ale morální charakter a láska k Bohu může chybět, podobně jako chyběla Míkal. Podobně jako Míkal pohrdla radostným skákáním a tančením Davida, když oslavoval krále králů by dnes mohli pohrdnout církve podobným chováním v církvi nebo v kostele. Lze to důvodně předpokádat, když nahlédneme dovnitř a vidíme, že tyto náboženské společnosti jsou většinou stroze organizované, neboť při bohoslužbě schází onen rozměr radostného jásání, tančení a poskakování, jak ho známe z bible, z židovských kruhů nebo z křesťanských církví v Africe. Návštěvníci západních církví se většinou setkají s očekáváním, že někdo chválící tým vede chválu a zbytek věřících jakoby byl pouhé obecenstvo, které se nezapojuje vůbec nebo jen velmi málo. David byl však vzorem v uctívání, neboť se nebál projevit a uvolnit. Boha oslavoval naplno, tak jak to Bůh od nás očekává. Má-li církev nastaveny společenské mantinely tak, že se lidé bojí uvolnit a projevit při uctívání, ať už je to hlasitý zpěv, spontánní pokřikování, jásání nebo tanec, nebo po tom ani netouží, je takový vzor nebiblický a v rozporu s Tórou. Existují sice letniční sbory, kde je ve zvyku zvedat ruce nebo pohupovat tělem jak hraje hudba, toto ale není biblické uctívání v plném rozsahu, neboť bible jasně píše o hlasitých projevech (výkřicích radosti, jásání a tanci). Ježíš řekl, že pokud nebudete jako malé děti, nikdy nevstoupíte do Božího království. Toto byl tedy případ Míkal, která poměřovala Davida podle společenského postavení a vyměřovala společenské mantinely co ještě je správné a co ne. Jsem si jistý, že David netančil před lidmi doopravdy nahý, neboť David zachovával přikázání Tóry, které zjednodušeně říká, že nemůžeme odkrýt nahotu svého příbuzného.
Dalším faktor, který se nese celou Tórou je, že Bůh ponižuje povýšené a povyšuje ponížené. Na světě zdánlivě existuje nespravednost v podobě utištěných a nuzných, Bůh však každému odplácí podle míry hříšnosti jeho nebo jeho rodičů či lidmi se kterými žije. Hříchy trestá až do třetího pokolení. Na tom se nic nemění ani v nové smlouvě, protože jak píše Pavel v listu Židům: "Synu můj, nepohrdej Pánovou výchovou, a neklesej na duši, když tě kárá. Vždyť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna." (Žd 12:5-6). Bůh tedy každého podrobuje takové zkoušce, aby člověk změnil svoje srdce, tj. aby změnil nesprávné smýšlení a našel vůli hledat Boha a žít podle jeho spravedlivých měřítek.
Přesto nebo právě proto, Bohu nesmírně záleží na pokorných, ale i na utištěných a nuzných lidech. Bůh přece vyzývá k milosrdenství a zájmu o chudé a utištěné.
slavnostní roucha a přehozy, šátky a váčky, zrcátka i košilky, turbany a řízy. A stane se, že bude namísto balzámu hnis a místo pásu smyčka, místo pracných účesů lysina, místo skvostného roucha žíněný pás a vypálené znamení na místě krásy. Tvoji muži, Sijóne, padnou mečem a bohatýři v boji. Rmoutit se a truchlit budou brány Sijónu; o vše připravený bude sedět na zemi.
Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná. Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě a zastaň se utištěného a ubožáka." Přísloví 31:6-9
Srdce je víc než oděv
Dozvěděli jsme se tedy, že pro Boha srdce znamená víc než oděv, přesto nechce, aby člověk byl nahý. Bůh povyšuje spravedlivé a ty které povyšuje, ty také důstojně obléká. Co ale znamená důstojný šat? Kladu si otázku co bylo důstojné ve starověku? Je zřejmé, že lidé chodili zahaleni od hlavy až k patě, muži někdy mívali odhalené paže. Nevím jistě zda právě toto dlouhé oblečení bylo předepsáno Bohem, z různých částí bible je však patrné, že ženy by neměly svým oblečením pokoušet muže. Dnešní křesťanská společnost je ovlivněna emancipačním směrem, který bojuje za rovnoprávnost žen, ale přitom se ignoruje fakt, že i v novém zákoně Pavel jasně píše o zahalování žen (1 Korintským 11:6). Je paradox, že muslimské ženy v západní společnosti mají v této věci více odvahy než ženy křesťanské, které se zahalovat nechtějí a považujují to za zastaralé. Domnívám se však, že toto myšlení bylo podsunuto právě emancipačním smýšlením a feministickými iniciativami. Jedná se o myšlení světa, které není v souladu s Božím slovem. Při konfrontaci s Božím slovem nutně dojdeme k problému, že kdo se chce více líbit světu než Bohu, není hoden našeho Pána, neboť se za něj stydí: "Kdo by se totiž v tomto cizoložném a hříšném pokolení styděl za mne a za má slova, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly." Marek 8:38, podobně Lukáš 9:26. Tento verš se mi také vybavil právě v souvislosti s kapitolou Přísloví 31, která píše o tom, že se máme zastávat utištěných a nuzných, projevovat milosrdenství a zastávat se slabších (i když kapitola píše o ženě, mělo by to platit i o mužích). Právě společnost z vyšších kruhů často opovrhuje nízko postavenými lidmi nebo se štítí těch chudých a nechce s nimi přicházet do styku. Objevují se pocity jako nejistota, rozpaky a nevíme jak se chovat. Často nás převálcuje strach z neznámé situace a nejsme ochotni zvěstovat Krista ani těm nejméně významným, protože v tom "neumíme chodit". Ale právě to je to co dělal náš velký biblický vzor David, kterého Bůh miloval a kterým Míkal pohrdla. K čemu je tedy drahé sako a pěkné společenské obleky, když Bůh říká, že nemáme chudé a utištěné přehlížet, ale pomáhat? Ježíš řekl, je snadné milovat ty které známe a kteří se k nám chovají hezky, ale on očekává, že budeme totéž dělat i těm, které neznáme a jsou třeba na okraji společnosti
Když totiž milujete jen ty, kdo milují vás, jakou máte odplatu? Nedělají snad i celníci totéž? A když zdravíte jen své bratry, co mimořádného děláte? Nedělají to snad i celníci?" Matouš 5:46-47
A Král jim odpoví: `Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali pro nejmenšího z těchto mých bratrů, to jste udělali pro mě.´" Matouš 25:40
Jak by křesťané měli chodit oblečení
Z mého studování bible vyplývá, že křesťané by měli chodit oblečeni tak, aby nezdůrazňovali příliš vyzývavě svou tělesnou krásu mezi lidmi, byď by toto nemělo platit pro děti, které ještě nejsou sexuálně vyvinuté. U žen je tedy ideální oblečení, které volně splývá s tělem, případně podle biblického vzoru, jak žádá apoštol Pavel: chodit se zakrytými vlasy. Dneska není problém najít na internetu návod jak si zavázat šátek tak, aby vypadal moderně a elegantně a přitom nevzbuzoval u nekřesťanů automaticky pocit, že jste muslimka. Problém spíš může být v tom, zda je člověk vnitřně připraven být rozhodný a odvážný, aby se za svou víru nestyděl a projevil ji navenek. Myslím si však, že i oblečení, které nosíme se může stát příležitostí k tomu, abychom lidem vysvětlili svou víru. Nezapomeňte, že cílem tohoto opatření není jen zvěstování víry navenek, ale i cudnost, která je nutná ve vztahu k mužům. V Tóře se přece dočteme, že Boží záměr s Božím lidem je ten, že si ho chce oddělit pro sebe jako svaté. Pokud by tedy vaše oblečení či neoblečení vyvolávalo nesvaté myšlenky, není to ideální stav jak Bůh chce svůj lid mít. Muži by také neměli chodit v příliš těsně upnutém oblečení, neboť i ženy se mohou dostat do pokušení kvůli těmto věcem.
Dnes jsem o tom také přemýšlel, jak vysoké to byly požadavky v takové společnosti, kde se počítá každá nečistota, ať už jde o zcela běžné věci jako znečištění krví, výměškem či výtokem (např. Levitikus 15:16-28) - doba pro očištění byla kolem jednoho až sedm dní. V některých případech byli tito lidé na čas umístěni mimo tábor (Numeri 5:1-3) a tak je zjevné, že téma svatosti Božího lidu bylo bráno opravdu velice vážně. V otázce sexu muže se ženou se domnívám, že židé neprovozovali sex každý den, ale nejspíš ani každý týden, neboť by to pro ně znamenalo, že by byli často nečistí a byla by to pro ně komplikace ve společnosti a při každodenním hledání Boha. Ale to mluvím o časech, kdy v Izraeli všechno fungovalo tak jak má což snad bylo jen párkrát, např. za krále Davida. Když tedy židé přistupovali k Božím přikázáním takto vážně, věděli, že nesmí toužit po ničem co touží jeho bližnímu, ať už to byla vdaná žena či žena neprovdaná panna, patřící do domu/rodiny svého otce. Podle toho práva ani svobodná žena nebyla doopravdy svobodná, neboť byla pod ochranou otcovského domu; otec pak bránil a chránil její čest, poskytoval výchovu, materiální zabezpečení a ona pak byla pracovní sílou a očekával se od ní cudný a zbožný charakter podobný tomu v Příslovích 31:10-31 (v tom příběhu jde sice o vdanou ženu, ale u neprovdané je to podobné, protože se očekává, že žena se tyto činnosti naučí od své matky v domě svého otce). Přísloví 31 popisují úplně jiný obraz než od nás očekává emancipovaná společnost, která vyvíjí na ženy tlak, aby byli soběstačné a pyšné na svou samostanost. Když žijeme v tomto pohanském světě jako věřící z pohanů, asi nám nezbývá než se v mnohém přizpůsobit, přesto bychom neměli zapomenout jaký je Boží dokonalý obraz a povolání pro svaté. Jistě obraz popsaný v Př. 31 je obrazem v jiné společnosti, kde vydělávali především muži a ženy byly pracovní silou v domácnosti nebo na poli či vinicích, ale domnívám se, že tenkrát ta síla spočívala v tom, že právě proto byl volný "pracovní trh" pro muže a plat musel být logicky vyšší neboť muž se musel starat o celou rodinu. Tak to jsem trochu odbočil, abychom si uvědomili jaké jsou Boží měřítka, i když v naší moderní společnosti je ne vždy dokážeme plnit. Věřím, že v době, kdy Izrael žil Božími přikázáními a věrně je plnil, aby byl svatý mezi národy, opravdu muži neměli sex s ženou dlouhý čas, protože se také museli věnovat svým povinnostem kromě práce, určitě i modlitby, uctívání nebo učení a v čase válek byly na taženích, během kterých se nesměli znečistit sexem. Muž jako bojovník musel tyto věci vytěsnit ze své hlavy a posilovat svou víru a svou svatost.
Nesvatost dnešní doby
V porovnání s předchozím vylíčením dnes hodně křesťanů podléhá erotickým svodům ať už je to na internetu nebo jinde. Erotické podněty jsou v mnoha reklamách. Tyto podněty lze snadno vyvolat smyslným oblečením, které zvýrazňují partie, které dělají ženu ženou a muže mužem. Diskutoval jsem tento problém s jedním křesťanem, který slouží v evangelizační a exorcistické oblasti, který se také snaží vyvarovat zbytečných erotických podmětů a dal mi za pravdu, že přes všechnu snahu, člověk žijící v naší společnosti, byď mezi křesťany, se ne vždy může ubránit nečistým myšlenkám, kdy najednou z ničeho nic uvidí například pěkně oblečenou, krásnou ženu; nebo ani nemusí být pěkně oblečená, ale jen to, že má dlouhé černé krásně vlnité vlasy v člověku spustí sexuální pud. Člověk to řeší tím, že svou pozornost obrátí jinam, přesto tyto duchovní střety jsou nepříjemné, protože člověka mohou odvést od koncentrace v situaci, kdy se potřebujete soustředit například na Boží slovo, kázání evangelia, modlitbu ... Jsem tedy toho názoru, že právě o tom psal Pavel, když psal, že žena se má zahalovat, neboť muž, který se vyhýbá nadměrným nemravným podnětům je zase citlivější na podněty jiné, které samy o sobě nemusí působit eroticky. Chce-li se tedy někdo přiblížit ke zbožnému stavu církve, bude muset nakonec přistoupit k takovému zahalování anebo se oddělit od takové skupiny, která nechce těmito pravidly žít, případně se oddělí skupina, pokud dotyčný se nechce přizpůsobit vyšším standardům cudnosti.
Nemylte se: "Špatné vztahy kazí dobré mravy." 1 Korintským 15:33, citace řeckého dramatika Menandrose (4. stol. př. Kr.)
Otázka je to ovšem citlivá, neboť nechceme nikomu nic nařizovat jako farizeové a lidé provozující marné náboženství. Člověk, který opravdu miluje Boha a chce pro Boha obětovat vše, má Boha na prvním místě. S takovým postojem je možné dosáhnout velkých změn a dobrých výsledků. Pro lidi, kteří si ale nechtějí pokazit svou pověst u kamarádů, kolegů či na veřejnosti je to těžší, protože musí volit mezi světem a Boží pravdou. Člověk my měl sám chtít a měl by k tomu prakticky sám dojít. Nakonec, pokud se více lidé shodne na tom, že chtějí žít cudně a založí si takové společenství, kde by ženy chodily s volným oblečením spuštěným až ke kotníkům a vlasy měly zahalené, tak zjistí, že ve skupině si vůbec nemusí připadat "divně", ale se svou "biblickou" identitou se snáze ztotožní (Vysvětlení biblických důvodů k cudnému oblékání jsem psal v článcích v sekci Pro ženy). Případný vnitřní rozpor mezi postojem soukromým a postojem veřejným si pak musí každý vyřešit sám, ale právě na tomto roste víra a důvěra v Boha. Chce-li být člověk opravdový a ne jen si na něco hrát, měl by žít podle toho čemu věří. Snadněji se to ale praktikuje, pokud se takových lidé najde více, což může být v naší západní společnosti problém.
Ještě k té nesvatosti. Chtěl jsem zmínit také to, že člověka, který se vyhýbá erotice může přivést do pokušení obyčejné spodní prádlo, resp. reklama na něj. Kdežto člověk, který se hříchu oddává nevázaně, ztratil toleranci či citlivost na tyto věci a proto již pro něj nejsou stimulem. Kdysi jsem o tomto na internetu diskutoval s člověkem, který se přiznal ke svojí závislosti na pornu a masturbaci. Ten mluvil o dopaminové závislosti, totiž že prý za každý takový stimul jeho mozek dostává odměnu ve formě dopaminu (pocit štěstí). Problém však je v tom, že potřebuje víc a víc, neboť časem se citlivost na dopamin snižuje. Snad to vysvětluji správně. Jde o to, že aby člověk byl uspokojen potřebuje furt něco nového a tímto je člověk chycen v kolotoči hříchu. Z hříchu nás může vysvobodit jedině Kristus. Nestačí jen víra, ale je třeba se zříci hříchu, tj. činit pokání, vydat se Bohu a nechat se pokřtít ponořením pod vodu. Vyhnat démony, které se usídlili v těle a žít podle zaslíbení, které Bůh dal. Pro člověka, který je v takové pasti je nepředstavitelné, že mohlo být možné. Jde to, ale ne z vlastních sil. Kdo hřeší je otrokem hříchu. Jakmile je člověk svobodný od hříchu, totiž od toho konkrétního hříchu, už nehřeší a vyhýbá se pokušení. To je automatické. Je to pak ohromná svoboda. Dokud ale člověk očekává, že vysvobození zvládne z vlastních sil, selhává, protože byl obelhán nesprávným evangeliem. Pak hřeší furt dokola a vyznává hříchy, což nikam nevede a do hříchu se zaplétá víc a víc. To rozkládá vnitřní integritu člověka, protože člověk žije v rozporu s tím co vyznává a čemu chce věřit.
Podle vnitřního člověka totiž radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech. Já ubohý člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?" Římanům 7:22-24
Proti tomuto duchu rozdělení je třeba se postavit rázně a rozhodně a vyhledat pomoc v Kristu dospělého člověka, který již nad hříchem, totiž nad tím konkrétním hříchem, zvítězil a dokáže vám zprostředkovat takové osvobození. Muž tedy vyhledá mužskou pomoc a žena zase pomoc ženskou (není-li jiná volba, pak mužskou), je to však Bůh kdo konečné vítězství nad démony umožňuje.
Bůh vzkřísil Pána - vzkřísí svou mocí i nás! Nevíte, že vaše těla jsou Kristovými údy? Vezmu tedy údy Kristovy a učiním je údy nevěstky? V žádném případě! Anebo nevíte, že kdo se spojuje s nevěstkou, je s ní jedno tělo? Vždyť Písmo říká: "Ti dva budou jedno tělo." Kdo se však spojuje s Pánem, je s ním jeden duch. Utíkejte před smilstvem! Každý hřích, který člověk udělá, je mimo tělo; kdo však smilní, hřeší proti vlastnímu tělu. 1 Korintským 6:14-18
Pravda je taková, že kdo hřeší a je závislý na hříchu, v tom ani Duch Svatý nepřebývá, protože v něm přebývají démoni.
Žádný, kdo v něm zůstává, tedy nehřeší; žádný, kdo hřeší, ho neviděl ani nepoznal. Synáčkové, ať vás nikdo nesvádí. Kdo působí spravedlnost, je spravedlivý, jako je spravedlivý on. Kdo páchá hřích, je z ďábla, neboť ďábel od počátku hřeší. Na to je zjeven Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Žádný, kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích, neboť v něm zůstává jeho símě a nemůže hřešit, neboť je narozen z Boha." 1 Janův 3:6-9
Aby se Duch Svatý mohl usídlit v člověku, je třeba démony vyhnat. Tito démoni se obvykle v přítomnosti Ducha Svatého sami projevují, podle toho jak je to popsáno v bibli na místech, kde Ježíš vyháněl démony. Většinou jsou to spontánní a nečekané hlasité projevy, ale nejsou to scény jako z hororu, který byl natočen za účelem vzbuzení strachu. Na svých stránkách mám sekci, kterou věnuji duchovnímu osvobození, takže zde není třeba zmiňovat více.