Měli první křesťané bibli?

Autor: Elisa Childers (překlad křesťanské stránky webnode)

První zmínka o knize Nové smlouvy, která se označuje jako bible, pochází ze samotné Nové smlouvy.

Jedna z nejčastějších mylných představ o Bibli, kterou slyším, je, že první křesťané ji neměli; že neměli Písmo až stovky let po Ježíšově životě a apoštolech. Dan Brown ve své slavné knize „The Da Vinci Code“ dokonce tvrdil, že Constantine vybral knihy bible na Nikejském koncilu. Někteří lidé mají dojem, že církev měla spoustu knih, a teprve po stovkách let se církev rozhodla vybrat ty, o kterých si mysleli, že by měly být v bibli. Ale tak se to nestalo. Většina z (úplně) prvních křesťanů byli Židé a tak měli starozákonní písma.

Ve skutečnosti jsou starozákonní písma součástí toho, co je pravděpodobně nejstarším vyznáním v dějinách křesťanství v prvním listě Korintských 15, které spojuje Ježíšovu smrt a jeho vzkříšení se starozákonními verši. Ale co se týče 27 knih Nové smlouvy, oficiální kánon neexistoval až do 4. nebo 5. století n.l.; ale to neznamená, že neměli Písmo Nové smlouvy.

Pojďme nejprve mluvit o tom, co máme na mysli kánonem. Takže Kánon je v podstatě seznam knih, které církev chápe jako autoritativní pro křesťany. A křesťané od úplného začátku rozlišovali mezi kanonickými a nekanonickými knihami. Ve skutečnosti měli čtyři kategorie:

1) jedna byly uznané knihy

2) další byly sporné knihy

3) měli kategorii pro odmítnuté knihy a

4) měli kategorii pro heretické knihy.

Ranný kanón

Takže mezi uznávanými knihami najdeme velmi brzy hlavní kánon :

Máme čtyři evangelia, knihu Skutků a dopisy Pavla. Tito nebyly nikdy sporné a byly považovány za kánony ranných křesťanů. Ve skutečnosti dokonce ve 4. století církevní historik Eusebius poznamenal, že tento hlavní kánon v křesťanství existoval již nějakou dobu.

A co sporné knihy? Byly zde knihy jako list Jakubův a Judův, druhá Petrova epištola, druhý a třetí list Janův. Tyto byly sporné - někteří křesťané je přijali a jiní ne. A tyto byly oficiálně kanonizováné až později.

A pak byla kategorie odmítnutých knih. Takže některé knihy byly uznány za užitečné pro duchovní růst, ale nebyly považovány za Písmo ani neměly stejnou autoritu jako kánonické knihy. Takže mezi těmito knihami byly věci jako Hermův pastýř, Skutky Pavlovy a Barnabášova epištola.

A konečně, raná církev měla kategorii pro heretické knihy. Byly to knihy, které nebyly nikdy považovány za Písmo. Nikdy nebyly uznány za stejnou autoritu jako kánonické knihy. A příkladem toho může být Tomášovo evangelium, Petrovo evangelium a Skutky Ondřeje a Jana.

Také některé novozákonní spisy byly citovány jako Písmo krátce poté, co byly napsány. První zmínka o knize Nové smlouvy, která se označuje jako bible, pochází ze samotné Nové smlouvy. Dále se nedostaneme. Takže v prvním listu Timoteovi 5:18 to napsal apoštol Pavel: Protože Písmo říká: "Mlátícímu volu nezavážeš ústa“ a "Dělník je hoden své mzdy.“

První část Pavlovy citace pochází z Deuteronomia 25:4, ale druhá část pochází z Nové smlouvy. Ve skutečnosti pochází z Lukáše 10:7. Jinými slovy, Pavel cituje Lukášovo evangelium a nazývá ho Písmem.

Další příklad pochází z 2. Petrův 3:15–16. To je místo, kde Petr zmiňuje všechny Pavlovy dopisy. A chce, aby věřící nebyli oklamáni lidmi, kteří je překrucují stejně jako ostatní Písma. Zjevně tedy věřil, že Pavlovy epištoly jsou na stejné úrovni jako ve Staré smlouvě, a očekával, že to mezi jeho čtenáři nebude vyvolávat kontroverzi. Když tedy původní apoštolové byli stále naživu, učili mladší konvertity.

Jeden konvertita se jmenoval Polycarp a věří se tomu, že byl osobním žákem apoštola Jana. Počátkem druhého století tedy napsal dopis církvi ve Filipech a odkazoval na knihu Efezským jako na Písmo.

Také církevní otcové začali sestavovat seznam novosmluvních knih dlouho předtím, než se sešla nějaká rada, aby dokončila kánon. 22 z 27 knih nové smlouvy bylo uvedeno v tzv. Muratoriánském fragmentu; a to se datuje přibližně k roku 180 n.l.. Tento seznam zahrnuje vše kromě Židům, Jakubova listu, prvního a druhého listu Petrova a možná třetího Janova listu. To ukazuje, že většina novozákonního kánonu byla zřízena v mimořádně časném datu. Ve skutečnosti je první úplný seznam nového zákonářského kánonu často připisován Athanasiovi kolem roku 367. Ale dr. Michael Kruger tvrdí, že všech 27 knih bylo potvrzeno původem otce církve více než sto let předtím. To znamená, že nejpravděpodobněji ve třetím století byl celý kánon uznán a zaveden.

Také rané křesťanské rukopisy byly určeny pro veřejné čtení; to směřovalo k ranému kánonu, protože rukopisy řecko-římského světa byly zhotoveny jako umělecká díla a nebyly nutně určeny ke čtení na veřejnosti, zatímco rané křesťanské rukopisy byly jedinečné v tom, že byly vytvořeny spíše pro funkčnost - ne pro krásu. Ve srovnání s jejich kulturními protějšky měly na stránce méně řádků, výjimečně velký počet čtenářských pomůcek (aids) a mezery mezi sekcemi. To vše naznačuje, že byly určeny pro veřejné čtení. V rané církvi a dokonce i když bychom se ohlédli ještě víc dozadu - v synagogách, v čase Mojžíšova Zákona, byly téměř všechny spisy, které byly čteny ve veřejných bohoslužbách, biblické knihy. 

Například křesťanský apologeta z druhého století Justin Mučedník (angl. Justin Martyr) nám říká, že na církevních shromážděních se četly části ze staré smlouvy a z evangelií a byly následované kázáním. Znamená to, že písaři, kteří kopírovali rukopisy, věřili, že jsou Písmem a zamýšleli je použít jako Písmo. 

Posledním důkazem, který by nás mohl vést k závěru, že ranní křesťané měli od ranného data funkční jádro kánonu, je skutečnost, že primárně používali spíše kodex (starý rukopis) než svitek. Takže kodex byl spíš jako moderní kniha, byla svázána na hřbetu a tak šlo začlenit více než jeden svazek, zatímco svitek byl jednoduše srolovaný. Tento kodex používali hlavně ranní křesťané, vždyť už staletí před tím byl široce využívaný v řecko-římské kultuře. A tak přechod na kodex byl náhlý, byl brzy a mezi křesťany to bylo opravdu rozšířené, což naznačuje, že církev musela spojit několik knih do jednoho svazku - což dokázal pouze kodex. Tolik odborníků/vzdělanců věří, že to podporuje myšlenku, že kánon začal vznikat již na konci prvního století. A co ty koncily, co pořádali? No, rady, které se nakonec setkaly a svolaly, aby zavedly kánon, udělaly právě toto. Dokončily seznam knih, které již byly považovány za kanonické, a také vyřešily zbytek sporů kolem ostatních textů. Důkazy však naznačují, že ranní křesťané měli funkční kánon jádra nové smlouvy dlouho předtím.

* * *

Často vidím tvrzení, že myšlenka, že bible je neomylně inspirovaná a autoritou, je nějakým druhem moderního vynálezu evangelikalismu. Ale jako nadšený čtenář raných církevních otců to považuji za opravdu matoucí. Dobře, nechám je mluvit za sebe. Pojďme tedy nejprve do Klement Římský.

Klement byl křesťan v prvním století, který se stal vůdcem církve Římské - a my víme od Irenea a Tertulliána (dostaneme se k nim za minutu), že Klement osobně znal apoštoly a byl vysvěcen samotným Petrem. Ve skutečnosti je možné, že je to ten Klement, kterého zmínil Pavel v dopise Filipským 4:3. Církevní otec a historik Eusebios si to určitě myslel, ale tady je to, co řekl o bibli:

Klement tedy srovnával slova Písma se samotnými Božími slovy.

Pojďme na Justina Mučedníka. Justin byl filozof, který žil na počátku 2. století. Věřil v Krista a stal se jedním z prvních apologetů křesťanství; dokonce napsal dopis římskému císaři, který v něm bránil křesťanství když kvůli němu vypuklo pronásledování. Nakonec byl kvůli své víře zatčen a sťat; tak získal jméno Mučedník - ale tady je to, co řekl o bibli:

Dokonce i Justin pochopil, že bible byla napsána lidmi, ale byl to Bůh kdo skrze ně mluvil.

Dále si poslechněme Irenaeuse, který byl teologem a apologem na konci 2. století, který se vyučil od Polykarpa, který, pokud si vzpomínáte, byl žákem apoštola Jana. Nejvíce se proslavil klíčovým dílem “Proti hereziím”, ve kterém vyvrátil jedenu z nejrannějších herezí, které pronikaly do křesťanství. K tomu použil mnoho z písma. A tady je to, co řekl o Bibli:

Přestože doktrína neomylnosti (Doktrína dokonalosti / neomylnosti Písma / bezchybnosti) ještě nebyla kladena, Irenaeus věděl, že písma jsou bez klamů - bez chyb.

Stejně jako Irenaeus, Tertullian byl dalším teologem a apologem na konci 2. století, který vyvrátil kacířství gnosticismu. Byl plodným spisovatelem a byl známý jako otec latinského křesťanství. Jeho citace v tomto článku nezazní, protože autorka článku si zvolila tak hnusně krkolomnou angličtinu, že se nedá s jistotou říct, co vlastně chtěla říct. Z toho důvodu vynechávám také citaci Augustína.

Dále se podíváme na Augustína. Napsal také toto:

Hodně lze říci o Augustinově pohledu na Písmo a já opravdu doporučuji k přečtení knihu „Vyznání", ale tady je místo, kde vyjadřuje své přesvědčení, že Písmo bylo jako něco, co bylo napsané rukou samotného Boha: Ke neschopné obsahovat cokoli nepravdivého nebo protichůdného. Nejstarší křesťané neměli jen Písmo; měli fungující prvotní kánon nové smlouvy. Od raných církevních otců se můžeme naučit, že měli hlubokou lásku, úctu a respekt k Písmu. Věřili, že bylo inspirováno Bohem, že je plně autoritativní a pravdivé, a to je odkaz, který nám byl předán, a bylo by moudré ho přijmout.