Pouštní otcové:
poustevníci
Simon Stylites
Kontemplativní modlitba a Simons Stylites
Následující úryvek jsem našel na netu, když jsem hledal výše uvedené slovní spojení...
"Stejně jako v období vznikající konstantinské církve byli zapotřebí muži a ženy, kteří by mohli nabídnout svůj život jako svědectví o zásadním rozdílu mezi loajalitou k Bohu a loajalitou k národu. Ve čtvrtém století opustili pouštní otcové své domovy v křesťanských městech, aby žili ve volně organizovaných komunitách, čímž dramaticky demonstrovali tento rozdíl skrze své asketické disciplíny sebezapření a kontemplativní modlitbu. Simon Stylites, pouštní anchorit a svatý muž (a téma filmu Luis Buňuers z roku 1965, Simon of the Desert), vylezl na vrchol devadesátimetrového sloupu, nahý a špinavý, aby tam zůstal čtyřicet let. Hromadění nečistot a exkrementů jeho těla, které každý den pršelo z jeho posedu na zem, byli jeho stoupenci zabaveny jako suvenýry militantní víry.
Sv. Antonín bojoval s
démony uvnitř i vně, rozdával své dědictví a žil v chudobě v jeskyních a na
skalách, aby dokázal rozdíl mezi skutečnou oddaností a občanskou zbožností.
Časem se z pouštních experimentů vynořilo hnutí, které zpochybnilo oficiální
křesťanské náboženství císaře a vytvořilo první kláštery, kde milovaná komunita
získala rituální podobu, její postupy byly kodifikovány v pravidlech Benediktýnských
a v pravidlech sv. Františka. "
Zdroj: The Beloved Community: How Faith Shapes Social Justice from the Civil Rights, By Charles Marsh
Degradace katolického křesťanství začala brzy
Výše uvedená citace ukazuje jak šílenou degeneraci podstoupilo křesťanství v době vlády císaře Konstantina. Došlo ke smíchání pohanského kultu slunce (které uctíval a toleroval Konstanin) a křesťanství. První křesťanský císař tak fakticky podporoval modlářství. Velké pochyby jsou o tom, že by tento člověk byl skutečně obrácený křesťan, protože se nechal pokřtít až koncem svého života - a fakticky uctíval kult slunce. Toho se nechtěl vzdát. Fakt, že ti kdo ho vedli k víře toto tolerovali, znamená, že už v roce 312 n.l., kdy se císař obrátil, muselo být katolické křesťanství v rozkladu.
Život poustevníků
Další podrobnosti o životě poustevníků jsem vytáhl z knihy Dějiny církve. Vlastními slovy:
Počátek poustevnictví patrně pramenil z doslovné interpretace Ježíšova přikázání, že nemáme milovat svět. Řecká filosofie ovlivnila výklad písma v ranném křesťanství. Například stoicismus, gnóze. Askese byla postavena na sebezapření, odříkání a potlačení žádostí těla. Základní myšlenka spočívalo v tom, že vše tělesné je špatné. "Gnóze učila, že tělo je zlé, stvořené nižším božstvem." Odtud pochází také celibát. Typický život mnicha zahrnoval život v modlitbách a půstu.[1] Nejsem si jistý, zda slovem modlitby, autor myslel komunikaci s Bohem jak si ji představujeme například v letničních církvích. Spíš, podle mého názoru, pod vlivem gnostických učení se jednalo o meditace ve ztišení, které neměly nic společného s modlitbou jak ji rozumíme například v Žalmech, jako verbální komunikace člověka s Bohem.
Důležitým aspektem ve vzniku poustevnictví bylo to, že ve 3. století n.l. se v církvi začalo objevovat mnoho lidi z nesprávných pohnutek; byli tam bohatí lidé a "kvalita duchovního života ve sborech začala upadat." Pro některé to byl impuls k tomu, aby se oddělili od takového způsobu života. Antonius odešel do pouště roku 285 a stal se anchoritou, z řec. slova "odejít". K němu se přidávali jiní, kteří žili samostatně ve svých chatrčích, každý zvlášť[2].
Mniši začali vést asketický život, například se stravovali jen 1x týdně. Čas trávili v meditacích a to způsobem, který měl potlačovat vztah k hmotnému světu. Někteří usilovali o zachování neobvyklých pozic těla v na neobvyklých místech, někteří spali ve stoje nebo trávili noc v potoce, dokonce se zavírali do miniaturních klecí. Cílem těchto klecí bylo znemožnit tělu, aby mohlo odpočívat v jakékoliv poloze. Jistý člověk strávil většinu svého života v této kleci. Jiný člověk činil pokání za to, že strávil léta svého života mezi šlechtou - jeho pokání mělo podobu takovou, že pracoval v místě kde se vyskytovala hnijící zapáchající voda a tento smrad musel dýchat. Tak to byl nástin jak si poustevníci představovali pokání. Je zřejmé, že vůbec neměli ani základy křesťanství a neznali nebo nerozuměli bibli. Troufnu si říct, že opravdu nerozuměli, protože jejich mysl byla natolik odtržená od reality kvůli meditacím, ve kterých trávili mnoho času, že ani neusilovali o chápání písma a jeho aplikaci po vzoru Ježíše a jeho učedníků. Výše zmíněný poustevník Simons Stylites, žil v letech 390-459. Zezačátku žil v jeskyni, k noze měl připoutaný balvan. Nejen u tohoto askety, ale i u jiných bylo typické, že nechávali svá těla rozežírat štěnicemi nebo lozit po sobě havěť. Sám tomu přispíval a považoval to za správné. Taktéž se objevuje pohřbívání do země za účelem pokání. Velkou část svého života, až do své smrti strávil na kůlu, který si postavil. Postupně ho navyšoval až do výšky 18m. Vymýšlel pro sebe všelijaké neobvyklé cviky, které pravděpodobně sloužili podobným způsobem jako forma meditace jak ji známe z jógy. Takto trávil mnoho volného času.[3]
Nejděsivější na tom bylo, že tito smyslů zbavení jedinci na své okolí působili jako "svatí" lidé. Církev té doby vytvořila takovýto obrázek svatosti. Umíte si představit, že lidé uctívají člověka, který žije podobným způsobem, zbaven smyslů a zcela ignorující pokyny Božího slova? To nemá nic společného s biblickým křesťanstvím.
Od roku 358. však katolická církev začala vyvíjet aktivitu, která měla přesunout tyto poustevníky zpátky do měst. Cílem bylo potlačit dobrovolné utrpení, tím že mniši měli mít rozvrh na náboženský život.
[1] Dějiny církve, od Letnic k dnešku, autor: James B. North, vydavatel: Návrat domů, Praha 2001, 52
[2] tamtéž, str. 53
[3] tamtéž, str. 54